Zprávy

V době, kdy probíhalo oficielní víkendové sympózium v září tohoto roku (2018), jsem zrovna kdesi lezl po různých dolech v Alpách, mimo dosah daného dění, jehož termín bohužel odpovědné osoby přesunuly z jakýchsi důvodů o týden dříve. A byl jsem tedy samozřejmě nervózní, jako vždy! Proto jsem se domluvil s generálním hutníkem O. Mertou a kolegou Martinem Hrubým na pokusu dokončení zadaných úkolů během listopadového víkendu 17.- 18.11.2018. Ač se v kovárně ani nyní plně nepovedlo to, co jsme si předsevzali, přece jen jsme uspěli a shromáždili nové poznatky stran kování, a dokonce dostáli jistým formálním ‚restům‘ ve formě doplnění chybějících fotek, nutných pro napsání jiného článku na serveru starahut.com...

Při letošní návštěvě hradu Buchlova jsme my, josefovští taviči, byli dosti ohromeni rozsahem inklinace valné většiny tamějších kovářů k japonskému odkazu v rámci jejich řemesla, a rovněž mírou zvládnutí terminologie, používané jejich východními řemeslnými vzory. Autor tohoto příspěvku byl natolik učarován touto skutečností, že si dal tu práci pohlédnout do historických análů, nalezené pojmy setřídit a sumarizovat, a ve výsledku byl ohromen tím, kolik z japonského odkazu je již dlouhá léta realizováno v rámci našeho snažení v Josefově. Následující příspěvek se věnuje konkrétně daným japonským označením, s nimiž je seznámena pouze hrstka kovářů, jenž nepracují hlavně s hutními polotovary, coby výchozím materiálem jejich snažení.

Přestože nejsem oficiálním členem Spolku Františka (jelikož neorganizovanost přináší obecnou výhodu v absenci jakýchkoli povinností), rozhodl jsem se, inspirován pohledem na plamen líně olizující sklo dvířek krbových kamen a vůní dýmu ještě líněji stoupajícího z mé dýmky, že se pokusím o nastínění průběhu mých podzimních snažení ve Staré huti u Adamova svým pohledem a rukopisem.

Jelikož se další a poslední experimentální rudu ze švédské Kiruny na josefovský květnový týden v roce 2018 nějak nepovedlo sehnat, vyvstala otázka, především u některých horlivějších kolegů, co učinit s nedobrovolně získaným volným časem. Nepřítomnost kovářských mistrů během letošního sympózia nás svedla k tomu opravit výheň, zapojit měch a pokusit se posléze poprvé vlastníma rukama zhutnit a zpracovat železnou houbu....

Ve volným tempem přibývajícím seriálu příspěvků o letošním květnovém Josefovu přišla řada na to nejdůležitější (ať si kdo chce, co chce říká) – tedy tavby v kusových železářských pecích. Následující řádky tedy krátce rekapitulují hutnické děje v Josefově/Staré huti u Adamova v týdnu od 21. do 26. května 2018.

V letošním roce byl na josefovském „placu“ pálen již desátý a tedy jubilejní milíř. Dovolujeme si přiblížit p.t. publiku fotografiemi a krátkou informací průběh stavby i vlastního výpalu letošního milíře a stručnou rekapitulací josefovské současné uhlířství vůbec.

Neračte mít obavy, účelem příspěvku není nabízet staré pečivo, nýbrž nastínit první zkušenosti s novou pekařskou pecí, v Josefově již třetí.

V květnu 2018 provedla vápenická sekce Spolku Františka výpal vápna ve zděné peci upravené z minulých let a současně i v drobné testovací peci umožňující získat poměrně rychle vzorky z výpalu různých karbonátových surovin.

Od neděle 26. května, kdy jsme se v Josefově rozžehnali se s těmi, kteří zůstali, aby pomohli poklidit „plac“ po tradičním pyromanském řádění uběhla již dosti dlouhá doba. Nastal tedy nejvyšší čas vše alespoň v krátkosti popsat a zejména se podělit o též tradičně pěkná fota vyhotovená Martinem Barákem (a méně pěkná, jejichž autory jsou další osoby) a též použít textu o vápenické části setkání, který bez větších (resp. jakýchkoli) cavyků napsal hlavní vápeník Petr Kos. Neb je fotografií poměrně dosti, rozhodl se pisatel a vkladatel rozdělit informace tematicky do několika příspěvků.

Pozornosti návštěvníků muzea hutnictví na Staré huti jistě neujde vzhledná vápencová skalka, tyčící se u dřevěné boudy hned naproti vchodu do muzea. Tu pojmenovali ti kolegové spolku Františka, jenž jsou výrazně více nadáni uměleckou inspirací nežli autor tohoto příspěvku, označením ‚Tklivá skála‘. Téměř nikdo si tento přírodní výtvor nepřijde prohlédnout zblízka, navíc málokterý návštěvník je vybaven potřebnými znalostmi geologie, jenž by mu umožnily vidět mnohé zajímavosti, které jsou na samotné skalce patrné.