Zprávy

Jelikož se další a poslední experimentální rudu ze švédské Kiruny na josefovský květnový týden v roce 2018 nějak nepovedlo sehnat, vyvstala otázka, především u některých horlivějších kolegů, co učinit s nedobrovolně získaným volným časem. Nepřítomnost kovářských mistrů během letošního sympózia nás svedla k tomu opravit výheň, zapojit měch a pokusit se posléze poprvé vlastníma rukama zhutnit a zpracovat železnou houbu....

Ve volným tempem přibývajícím seriálu příspěvků o letošním květnovém Josefovu přišla řada na to nejdůležitější (ať si kdo chce, co chce říká) – tedy tavby v kusových železářských pecích. Následující řádky tedy krátce rekapitulují hutnické děje v Josefově/Staré huti u Adamova v týdnu od 21. do 26. května 2018.

V letošním roce byl na josefovském „placu“ pálen již desátý a tedy jubilejní milíř. Dovolujeme si přiblížit p.t. publiku fotografiemi a krátkou informací průběh stavby i vlastního výpalu letošního milíře a stručnou rekapitulací josefovské současné uhlířství vůbec.

Neračte mít obavy, účelem příspěvku není nabízet staré pečivo, nýbrž nastínit první zkušenosti s novou pekařskou pecí, v Josefově již třetí.

V květnu 2018 provedla vápenická sekce Spolku Františka výpal vápna ve zděné peci upravené z minulých let a současně i v drobné testovací peci umožňující získat poměrně rychle vzorky z výpalu různých karbonátových surovin.

Od neděle 26. května, kdy jsme se v Josefově rozžehnali se s těmi, kteří zůstali, aby pomohli poklidit „plac“ po tradičním pyromanském řádění uběhla již dosti dlouhá doba. Nastal tedy nejvyšší čas vše alespoň v krátkosti popsat a zejména se podělit o též tradičně pěkná fota vyhotovená Martinem Barákem (a méně pěkná, jejichž autory jsou další osoby) a též použít textu o vápenické části setkání, který bez větších (resp. jakýchkoli) cavyků napsal hlavní vápeník Petr Kos. Neb je fotografií poměrně dosti, rozhodl se pisatel a vkladatel rozdělit informace tematicky do několika příspěvků.

Pozornosti návštěvníků muzea hutnictví na Staré huti jistě neujde vzhledná vápencová skalka, tyčící se u dřevěné boudy hned naproti vchodu do muzea. Tu pojmenovali ti kolegové spolku Františka, jenž jsou výrazně více nadáni uměleckou inspirací nežli autor tohoto příspěvku, označením ‚Tklivá skála‘. Téměř nikdo si tento přírodní výtvor nepřijde prohlédnout zblízka, navíc málokterý návštěvník je vybaven potřebnými znalostmi geologie, jenž by mu umožnily vidět mnohé zajímavosti, které jsou na samotné skalce patrné.

O weekendu 28. a 29. dubna vypukly ve stínu Františky přípravy na květnové akce.

Tradičně již po devět májů pálíme tu naši kopu tam u vás na Františčině huti. A protože po nás touží i v jiných končinách, tak podáváme krátkou zprávu o našem díle v krajině Švýcarska Českého.
Loňský rok jsme se nechali zlákat naší drahou přítelkyní Natálkou Belisovou do lesů a oudolí Českého Švýcarska. Přesněji jen do oudolí řeky Kamenice na louku poblíže Dolského mlýna. Vzdali jsme se tedy civilizačních vymožeností (elektřiny, teplé vody apod.) a vypálili milíř pro potěchu lidu Švajcu Českého.

Při výběru fotografií z letošních jarních taveb mně padla do oka dvojice obrázků zachycujících sobotní otevírání šachtové pece. Zdály se mi vhodné pro titulní obrázek. Při prohlížení a rozmýšlení, který to bude, mi padl do oka jeden takový, zajímavá věc.