Z hutníků televizními hvězdami, alias proč se tavilo i v červnu

Již večer v pátek 18.6.2021 se v Josefově sešli notoricky profláklí jedinci, kromě nervózního geologa a autora tohoto příspěvku a jeho přítelkyně A. Molerové i Rezavý Martin (M. Hrubý) a až z Ostravy doputoval Bob (Bohumil Horák). Vzhledem k tomu, že hrudi obou pecí, zhotovené v rámci květnového konání nikdo nezničil, a rovněž dopředu připraveného uhlí i rudy, bylo možno strávit příjemný a bezstarostný společný večer u ohně se špekáčky a rovněž něčím kapalným k zapití osobních splínů a smutků.

V sobotu již ovšem bylo nutno začít provádět i něco užitečného, a to tentokrát v koordinaci s kameramany České televize. Celkově měly dorazit dva ‚štáby‘. Z prvního se v souladu s předběžnými informacemi vyklubal pouze jediný člověk jménem Tomáš, velmi sympatický a zvídavý mladý kameraman, jenž hodlal natočit celý postup tavby pro dokument s prozatím alespoň pracovním označením ‚Mistři starých řemesel‘. Jak se ukázalo, pracuje ‚na vlastní pěst‘, ačkoliv dojel autem s logem ČT. V odpoledních hodinách byl očekáván druhý, klasicky předimenzovaný interní štáb ČT, jenž filmuje scény pro dokument o technických památkách České republiky. Za tímto účelem hodlali podle režie zdokumentovat pouze výjmutí železné houby z pece a její zpracování, ostatní záběry se týkaly samotného areálu Staré huti a rozhovoru s O. Mertou o jeho fungování. Během sobotního dopoledne dorazil i člen sdružení historického šermu DAGA (tedy Slovanů) Janek, jenž hodlal svou účastí na tavbách vstřebat potřebné informace k provedení tavby vlastní, v rámci činění jejich skupiny.

Tomáš byl na místě zhruba v 9:00 a připravil si své základní vybavení (pouze stativ, fotoaparát se specielním stolcem/kolejnicemi a pochopitelně velmi kvalitní kameru). V koordinaci s jeho připraveností byl zapálen oheň v nístějích dvou pecí, pecí číslo 3 a 4. Ono totiž když se už taví, je dobré udělat alespoň jednu tavbu coby experiment. Tak bylo naplánováno zhutnění 12 kg místní olomučanské rudy coby tavby ‚na krásu‘, poskytnuv zaručeně vhodné záběry ať už kterémukoliv štábu, a tavba druhá s užitím pelosideritové rudy z Ostrožské Nové Vsi, tavené i v květnu kolegy ze Zlína, jenž ovšem rovněž poskytla kvalitní železnou houbu. Bohužel ale z dané tavby nebyly odebrány vzorky, a tak měla tavba současná s danou rudou tento problém napravit, a rovněž, dle předchozí pozitivní zkušenosti, poskytnout určitou relativně spolehlivou ‚záložní variantu‘, pokud by tavba s rudou olomučanskou z nějakého důvodu selhala.

Práce s Tomášem byla velmi příjemná, stejně jako s kterýmkoliv pro věc a pro svou práci zapáleným člověkem. Znaje z naší strany důvěrně úkony a jevy, jež je hodné během celého procesu zazdění, předehřevu pece i samotné tavby zdokumentovat, byli jsme schopni činnost Tomáše směrovat tak, aby se nakonec vynacházel s přehršlí těch pokud možno nejlepších záběrů z nejpříhodnějších úhlů a za vhodných světelných podmínek.

Stran procesu předehřevu obou pecí není nutno hlásit nic převratného, krom skutečnosti, že celkový průběh byl velmi zpříjemněn nejen přítomností mnohých členů spolku Františka či jiných úzce spolupracujících osob, ale i předcházející přípravou, jenž nás v tuto chvíli ušetřila jistých strastiplných či spíše otravných úkonů, jakými je například zhotovování kopyt (dřevěných forem) pro formování vnitřního profilu dyzen nebo navažování celkových rudních vsázek.

Um Tomáše, byť pracujícího pouze coby živnostník pro ČT, byl zjevný. Za pomoci oproti později dorazivšímu velkému štábu relativně ‚rudimentárních‘ filmovacích prostředků byl schopen zachycovat velmi poutavé scény. Ve svých záběrech kombinoval stran plánované zvukové stopy mluvené slovo během záběru konkrétních úkonů, kterými byly například výroba dyzen, zazdění pece nebo vyspárování mezery mezi štítkem a hrudí pomocí spraše s jinými vlastnostmi, s mluveným slovem v rámci konkrétního rozhovoru s tavícími.

V 13:45 se po ostrém předehřevu konečně do obou pecí začala sázet ruda. Bohužel se stín, vrhaný velkým u peciště přítomným jasanem, pohnul tak nevýhodně, že nejen že se tavicí pekli spolu s obsahem pecí, ale rovněž se zhoršila světelnost jistých jevů, jako třeba kychtových plamenů tryskajících z vrcholu pecí, jenž přestaly být v ostrém slunečním světle vidět. Výtoky strusky, doprovázející především tavbu zlínské rudy, musely být zastíněny siluetou někoho z nás, aby bylo možno vidět, kterak struska žhne. I tak jsme se hrdinně ‚probojovávali‘ směrem k vyvrcholení celého postupu.

Ještě dlouho předtím, než bylo třeba pomýšlet na vylomení kterékoliv z obou pecí, dorazil i druhý interní štáb ČT. Klasicky byla zaplněna skoro veškerá parkovací místa dodávkami plnými věcí a hlavně lidí vybavených vysílačkami, to vše kvůli pár minutám záběrů. Ve kterém voze byl catering se nám určit nepovedlo, aktivně tavícím již vůbec ne, ti hleděli do dyzen, především do té u pece se zlínskou rudou, v níž se začaly jevit náznaky případné selhávky (navzdory odpichům hladina strusky za dyznou stále neklesala). Odpichovaná struska měla v daném případě vazký medovitý charakter, navzdory předchozímu chování téže šarže rudy (a v téže peci!), kdy vše probíhalo relativně normálně. Znepokojivá byla i rychlost klesání vsázky – po celou dobu tavby téměř dvakrát rychleji, než na co jsme zvyklí.

Mezitím byl hlavním štábem ČT natočen celý areál a rovněž se vrchní hutník O. Merta domlouval na přesnějším postupu s hercem Tomášem Hanákem, jenž mu měl klást otázky během natáčení u pecí. V peci č. 3, v níž jsme zůstali u 12 kg celkové vsázky (možná to byla chyba), začaly vyhořívat poslední vrstvy uhlí. Osamělý kameraman (a ranní štáb v jednom) Tomáš byl s blížením se stěžejního okamžiku předem informován, co a jak se bude kde dít, bylo domluveno kde budou stát jednotlivé osoby při vylamování štítku pece a zhutňování houby, aby mohl s kamerou filmovat vždy z nejpříhodnějšího úhlu. Zatímco byl hlavní interní štáb ČT stále ještě rozptýlen po celém areálu, komunikuje o bůhvíčem vysílačkami, bylo již nutno započít s výlomem štítku na předváděcí tavbě pece č. 3. Zatímco se za běžných okolností s místní rudou tak neděje, poskytla tato tentokráte při závěrečném odpichu pěkný výtok velmi tekuté strusky. Po vylomení štítku byla v nístěji nalezena zprvu poněkud rozpačitě se tvářící železná houba. Věda, že jsme filmováni, počínali jsme si při jejím zhutňování až příliš opatrně, aby se náhodou nerozpadla (vlivem případného přeuhličení), sekera pro její naseknutí přítomna nebyla (zapomněli jsme si ji přinést). I tak byl vzhledem k natáčení zvolený konzervativní postup bez naseknutí nejspíš správnou volbou. Tomáš získal pěkné záběry žhavého ‚keksu‘ kovu, jenž se dle hmotnosti jevil být superhustý (což bylo potvrzeno po jeho vychladnutí).

V peci č. 4 mezitím ustaly problémy se struskou, jenž předtím vedly k provádění takzvaného ‚trvalého odpichu‘, který trval několik minut, rovněž bylo háčkem šťáráno za štítkem směrem vzhůru k dyzně, aby materiál u jejího nosu odtekl do útrob pece, či lépe zcela mimo ni. Bylo tedy rozhodnuto ji nadále ‚krmit‘ rudou, celkově bylo vsazeno 17 kg oproti původně plánovaným (a naváženým) 12 kg.

Tomáš měl s touto druhou pecí v chodu možnost natočit další varianty předchozích záběrů. Ze své prozatím velmi skromné kameramanské kariéry vím, že mít zdvojené záběry, či ještě více variant tohotéž záběru, výrazně usnadní stříhání a volbu správné scény. Během vyhořívání obsahu pece si Janek od Slovanů mohl ještě procvičit kompenzaci takzvaného ‚stěnového efektu‘, kdy materiál v přední části pece vyhořívá rychleji než vzadu, jeho úroveň je nutno srovnávat přehrnováním dopředu. Tentokrát probíhaly již i jisté rozhovory stran koordinace natáčení výjmutí druhé houby s kameramany z hlavního štábu ČT, v klasickém duchu kde bude který hutník stát, odkud tedy bude zabírat kamera, aby úhel pohledu byl nejlepší a nikdo z aktérů v záběru nezacláněl. Avšak těsně před nutností pec vylomit byl teprve filmován segment inscenovaného rozhovoru vrchního hutníka O. Merty s hercem Hanákem, který za daným účelem dorazil. Hlavní roli v tom, na co se má herec našeho ‚šéfa‘ ptát, měl samozřejmě režisér. Mezitím v peci již opravdu ubývalo spalitelného materiálu. Většina obřího štábu, s výjimkou dvou kameramanů, zvuku a člověka, jenž držel jakési velké staniolové zrcadlo proti vykládajícím si osobám v záběru, byla stále rozptýlena po celém areálu Huti. Mimochodem, ono zrcadlo vytváří zajímavý světelný efekt zvýrazňující jakýmsi ‚šerosvitem‘ obrysy osob i předmětů, nacházejících se ve stínu.

S pecí v náležitém stavu a smluvenými úhly i pozicemi aktérů a filmujících jsme započali s vylomením. Zatímco práce se štítkem vypadala vzorově, houba v nístěji se rozpadala. Věda, že jsme v záběru, zavelel nervózní geolog skovávat na špalku alespoň do kleští pasující dostatečně velký kus nístějové strusky, znaje jeho plasticitu za horka, zaručenou v něm přítomnými fóliemi kovu, vznikajícími kolem kousků dřevěného uhlí. Po náležitém vychladnutí se na špalku celek samozřejmě rozdrobil.

Tavba byla v první chvíli označena za selhávku stran obsahu fosforu v kovu, byť se hlavní tavící (má maličkost) tázal sám sebe, proč tomu se stejnou rudou minule takto nebylo. Nehledě na situaci se hlavní štáb ČT rozhodl akci ukončit. Především po operaci vyjmutí druhé ‚houby‘, kdy se všichni přehřátí aktéři tavení přesunuli na protilehlý břeh potoka k josefovským vývěrům vody z ‚babické hory‘, jsme si bohužel mohli potvrdit namyšlenost mnohých pracovníků interního štábu ČT, již autor tohoto příspěvku zakusil již v minulosti při jiných příležitostech (a jenž panuje i v rámci rakouské státní televize ORF, dle mých kolegů na vídeňské univerzitě). Zatímco ‚osamělý vlk‘ Tomáš, od rána filmující úplně vše, na závěr svého pobytu poděkoval a rozloučil se, nedá se toto říci stran těch, jež jsme alespoň my u pramenů střetli. No, však kdo by se bavil s pár špindíry... Co na tom, že tavby dotyční celé připravili, provedli a úžeh při tom dostali, to je detail, pochopitelně! Pod vlivem těchto vjemů jsem dospěl opět k závěru, že sem a tam možná existuje spravedlivý osud, jenž odměňuje i v rámci filmování snaživé a naopak upírá těm ostatním, jenž nafilmují pouze ‚drť‘...

To se brzy potvrdilo dokonce podruhé, a to po pouhých dalších dvou hodinách, kdy materiál, vyjmutý z druhé pece, vychladl. Ničím není diktováno, že v peci musí být jedna jediná celistvá houba pro to, aby byl produkt přesto zpracovatelný a na kameru vzhledný. Mohou tam být dostatečně velké, byť vzájemně oddělené domény kovu, jenž jsou přesto kovatelné, dokonce v daném případě většinou ocelové, a jejichž naříznutí úhlovou bruskou, například, může odhalit krásný stříbrný lesk získaného hutného kovu, poskytnuv originální a stěžejní televizní záběry, završující celý dokument. Tyto jsou pro veřejnost dokonce možná výstižnější, než skovávání a následné nasekávání jakési žhavé jednolité placky za horka, neb jednoznačně ukazují, že byl získán kýžený kov. Jenže to už byl hlavní štáb ČT dávno pryč, mají holt pořád naspěch, a tak promeškali i druhou příležitost, uzavřít filmové záběry nějakým (v tomto případě kardinálním) důkazem úspěchu...

Vychladlý produkt z tavby pelosideritu sestával jednak ze slitků vysokouhlíkaté oceli a mnoha kapek litiny, jak je diktováno principy přesmíry nauhličování získaného kovu vlivem přiliš vazké a tedy nedobře jej kryjící strusky, ale i ze dvou již zmíněných poměrně těžkých houbiček, jež překovávat v čepele bude krásná práce. Právě na jedné z nich by bývalo bylo možno pro kameru získat výše zmíněný finální záběr...

V pozdním odpoledni dojel kolega z Vyškova Petr Appel, aby předvedl, že ne všichni na Japonsko zaměření jedinci jsou pouzí frajeři, zkoušející na sebe strhnout pozornost (viz. článek o přespříliš užívaném japonském názvosloví na hradě Buchlov, zveřejněný na těchto stránkách). Pečlivou prací se svojí sadou brusných kamenů, některými přímo z Japonska, nabrousil a leštěním zvýraznil strukturu oceli všech nožů, jenž se mu dostaly pod ruku. Navzdory tomu, že se týkal Japonských praktik, byl i jeho výklad stran daného činění velmi fundovaný, prakticky zaměřený, a doplnil naše mezery v rámci fází výroby ocelových produktů, k nimž jsme se my sami ještě bohužel nedostali – tedy gradientového kalení, broušení a leštění výsledného výkovku pro zvýraznění jeho vnitřní struktury. Jakožto mineralog jsem byl ‚obdarován‘ kusem jemného japonského brusného kamene, abych ve Vídni zjistil, z čeho sestává a jaké jsou případné alternativy hornin, sehnatelné v naší České kotlině, sloužící k danému účelu srovnatelně dobře. Byť se v rámci mnoha mých ostatních úkolů na Univerzitě rozhodně nenudím, tato plejáda analýz rozhodně přinese poznatky, jenž by se mohly hodit leckterému českému kováři.

Večer, kdy hlavní hutník O. Merta odjel domů poté, co jsme uklidili většinu věcí zpět do Muzea, aby se věnoval rodině, jsme opět ‚osiřeli‘ u ohně a strávili další pěkný večer. Následující druhá noc pod širákem započatá tentokrát ovšem v téměř zcela střízlivém stavu, byla mnohem náročnější nežli ta předchozí, neboť se zdá, že jakýkoliv okřídlený tvor v Josefově (snad s výjimkou ptactva) vlastní i bodavý sosák, pomocí kterého vytrvale brání usnutí osazenstva.

Proto jsme v neděli nedokázali být zrovna moc akční. Ráno odjeli Bob s M. Hrubým, ponechaje nás s Aničkou osamocené. Pozvolným tempem jsem provedl dokumentaci vzorků tavby ze zlínské rudy a doplnil závěry do protokolu, načež jsme uklidili i zbytek věcí. Milá konverzace se správcovou areálu Staré Huti Jitkou Malach ukončila naši přítomnost v Josefovském údolí.

Namísto popisu romantického večera prožitého poté s Aničkou, kdy jsme se ještě v 23:15 nacházeli plavaje uprostřed Brněnské přehrady, již jsme pod jasným hvězdným nebem překonali tam a zpět, by se spíše hodilo shrnout poznatky, jež jsme získali stran provedené experimentální tavby. Po posouzení výsledku ve vychladlém stavu a nálezu dalších slitků vysoce uhlíkatého kovu a kapek litiny bylo zjevné, že špatně kryjící struska způsobila i ‚dekohezi‘ hlavní houby, kdy její charakter zamezil spojení částic železa do jednoho jednolitého celku. Tento výsledek jsme uměle vyrobili již loni ze směsi okují, křemenného písku a korundu, kdy zvýšená přítomnost Al₂O₃ kvůli poslední jmenované složce vede právě k těmto výsledkům. Zlínská ruda, ve srovnání s její minulou tavbou v téže peci s tímtéž měchem se stejným závažím se chovala jinak, což indikuje její heterogenitu. Ma-li tedy tavba s touto rudou zaručeně vyjít, hodí se do ní vskutku přimíchat okuje, jak to zlínští kolegové v minulosti již činili, avšak rozhodně ne tolik, jako jejich předchozí poměry. Efektivní přídavek odhaduji na hmotnostní poměr okuje/ruda 1:2 či dokonce pouze 1:3.

Je zjevné, že ruda byla špatně vypražená, a jen málo sideritu (uhličitanu železnatého) se rozložilo na kýženou směs oxidů železa za uvolnění značného množství CO₂. Toto lze vyvodit z velmi nízké hmotnosti veškerých výsledných produktů. Zkrátka 2,8 kg kovu a sumárně 4,4 kg strusky (navzdory pečlivému vysbírání i malých drobků obsažených ve zbytcích z tavby), neodpovídá vsázce 17 kg rudy. Karbonátová ruda se tedy z větší části oduhličovala až v peci a navážených 17 kg tak v sobě zahrnovalo i ono ještě neuvolněné CO₂, jenž uniklo a efektivní hmotnost rudy byla o mnoho nižší. Je nutno zkrátka pražit daný materiál pečlivěji, za užití silnějších polen dřeva a ponechaje produkt k vychladnutí ve žhavých uhlících až do konce.

Jsa takovým ‚nípalem‘, jakým jsem, vyhotovil jsem chemický výpočet jak skutečného úbytku hmotnosti modelové čisté sideritové rudy po jejím vypražení, tak i hmotnosti a objemu vzniknuvšího plynného CO₂. Předpokládaje přeměnu na čistý magnetit, což je dominantní složka vzniknuvší pražením sideritu, je hmotnostní úbytek po pražení téměř přesně celá třetina hmotnosti původního sideritu! Není se tedy čemu divit, že v peci bylo jen tak málo produktu!

Další navazující přepočet byl inspirován skutečností, že se nám v minulosti nepovedlo od sebe rýžováním oddělit získaný magnetit po vypražení hydrotermální sideritové rudy z Liptovského Jána na Slovensku, byť by tento měl mít mnohem vyšší hustotu než křemenná hlušina v rudě obsažená. Již po vypražení se tehdy však jasně jevilo, že produkt má téměř stejný objem jako původní siderit, akorát je sem tam prostoupen úzkými vlasovými trhlinkami a je velmi lehký a silně porézní. Dosazením objemu původního sideritu a hmotnosti získaného magnetitu po pražení lze vypočítat modelovou hustotu porézního produktu. Tato de facto přesně odpovídá křemeni, vysvětlujíc, proč rýžování bylo oproti našim prvotním předpokladům zcela neefektivní! Výpočet je přiložen v příloze k tomuto příspěvku coby excelovský soubor.

Navzdory úporným vedrům obzvláště na přímem slunci, jenž bylo naštěstí po značnou část dne v prostoru pecí alespoň stíněno mohutným jasanem, který bohudík stále žije, jsme si užili pěknou akci stran společenského i vědeckého a řemeslného pohledu v příjemné atmosféře a rozpoložení ducha. Toto byv řečeno, zakončím i tento příspěvek obligátním klišé, poznamenav, že se již nyní těšíme na zářijový tavební víkend!

Ne všechny pěkné záběry se vešly do psaného textu. V galerii níže lze nalézt další ohnivé i jiné scény z červnové sesse. Rovněž je přiložen již zmíněný přepočet hmotnosti a hustoty praženého sideritu coby excelovský soubor.

Abychom trochu ubrali na spravedlivém rozhorčení a dramatu, přítomny byly celkem čtyři automobily ČT obou štábů (max. tři v jeden časový okamih).

Autorem fotokrafií ilustrujících jímavý Dominikův text je Martin Barák.

Až budeme vědět, kdy bude možno výsledky společného sobotního konání shlédnout, pochlubíme se. Určitě to bude stát za to!