Stavba a výpal třináctého milíře na Staré huti aneb uhlí není nikdy dost...

Již podruhé se na brzké jaro konala dřevorubecká brigáda s cílem dokácet dřevo v lesíku za uhlířským placem, s cílem umožnit růstu výmladků, jenž budou použity na opravy plotků i jiné účely. Získáno bylo opět kolem 20 metrů dřeva, nebo spíše ještě více. Toto bylo srovnáno do dlouhé hráně a ponecháno prosychat až do začátku října. Skladba opět odpovídala ‚josefovské lesní směsi‘, tedy javorům (babyka/mléč), jasanu a buku s příměsí olše a vrby. Příležitostný topol osikový byl skládán na oddělenou hromadu za účelem pouhého spálení a jeho silnější metrová polena pro vnější hrazení milíře.

Dne 13.10.2020 započala stavba milíře. Ovšem již několik dní předtím jsem se zabýval úpravou milířovacího placu, na nějž jsem navozil zhruba 50 koleček překatrované stavební suti ze zbytku velké hromady, nacházející se poblíž silnice. Účel daného počínání byl vyspravit a utěsnit uhlířský plac, aby si milíř, na rozdíl od loňského výpalu, nemohl přisávat vzduch z porézního podloží, tvořeného velkozrnnou struskou z vysoké pece Františka.

Stavba milíře
Stavby se tentokrát účastnili kolegové ze sdružení Archaia, jenž dále zajišťovali dokumentaci celého procesu, v rámci jednoho z dílčích cílů nynějšího státního grantu na úpravu kvality zemědělských půd. Ruku k dílu přiložili kromě Archaistů i kolega Martin Hrubý a takzvaní ‚Zlíňáci‘ Josef Hausner se svou chotí Lídou. Stavba ve více lidech probíhala rychle a v pohodě, na rozdíl od loňského roku. S ohledem na dosti deštivé počasí, jenž znemožňovalo mnohé dny cokoliv dělat, byla tato spolupráce zásadní. Během tří prvních dnů bylo seskládáno nahrubo téměř všechno dřevo, další den a půl jsem se ‚mazlil‘ s pravidelností úhlů úbočí milíře, centrováním dřeva kolem krále a úpravou čepce. Ve čtvrtek jsme společně s Jakubem Šimíkem z Archaie ve dvou opatřili milíř vnitřním i vnějším pláštěm a zhotovili robustní vnější hrazení, jehož funkčnost i v roli spolehlivého ochozu ověřil zátěžovou zkouškou sám břichatý mistr Talla.

Milíř na Staré Huti

Milíř byl tentokráte postaven s poněkud strmějším sklonem, neboť hlína byla dostatečně promočena letošními vydatnými dešti a byla tedy schopna ulpět i na tak ukloněném úbočí, na rozdíl od loňské situace. Milíř byl tedy celkově vyšší, blížící se výškou 2,7 metrům. Jako vždy byly testovány i některé nové ideje a koncepty. V prvé řadě byl použit údajně novodobější typ krále, jenž není tvořen dohromady sbitými tyčkami, vymezujícími jeho velikost a tvar, ale na sebe skládanými poleny způsobem podobným stavění čtvercové táborákové hranice. Polena ovšem nebyla krácena na délku kýženého rozměru strany krále, ale ponechána v metrové délce, aby jejich konce přesahovaly do okolní masy dřeva. Hranice krále byla zvyšována postupně – nejprve jen nad úroveň prvního patra, teprve po doskládání patra spodního stavěna výše. Další úpravou byla snaha skládat polena kolem krále naprosto nakolmo, podpíraje je na začátku provizorně poleny jinými, pro dosažení maximální hustoty dřeva kolem spodku krále. Bylo vždy dbáno na to, aby všechna polena byla umisťována svojí poněkud širší stranou dolů, očekávaje automatické postupné snížení úhlu z kolmého na již sklopený. Kromě bezprostředního okolí krále, kde byly mezery mezi zkříženými konci polen, tvořícími jeho konstrukci, vyplňovány nedopalky z milíře předchozího, bylo pro tento typ skládaní zapotřebí opravdové minimum krátkých přířezů pro vyplňování mezer mezi hlavními poleny. Střídání velkých a malých průměrů nadále podpořilo vysokou hustotu seskládaného dřeva. Při průměru milíře na patě zhruba 2,5 metrů již byl úhel polen snížen z kolmice o 10 stupňů. U dostatečného vnějšího průměru milíře by bylo tímto způsobem zjevně možno dosáhnout i kýžený konečný plochý úhel. Zde ovšem bylo nakonec nutno provést jednorázovou úpravu sklonu na vnějšku milíře s použitím patřičného množství krátkých přířezů pro docílení konečného sklonu. Horní patro bylo po seskládání krále a vyplnění jeho bezprostředního okolí kolmými poleny a krátkými přířezy (získaje opět dřevěný kvádr, tzv. ‚ledničku‘ na milíři) díky svému menšímu průměru srovnáno na vnější úhel rovnou. Čepec byl tvořen naplocho naskládanými krátkými přířezy.

Pro vnitřní plášť bylo použito opět seno posečené na louce před milířem, navzdory svému nahnilému stavu. Vnější hliněný plášť byl opět nanášen jako ‚suchý‘, tedy bez předchozího rozmíchání hlíny s vodou, využívaje ovšem tentokrát jeho vlastní mokrost. Vrstva hlíny byla po vzoru německých uhlířů opět poměrně slabá - zhruba pouhé 4 centimetry.

Vzhled nového typu krále
Skladebnost polen kolem krále
Změna úhlu dřeva
Pila a pilčík
Skládání čepce
Pohled zdola nahoru


Zapálení milíře a hoření
V sobotu 18.10. jsme s M. Hrubým v ranních hodinách rozdělali oheň a to tak, aby dle plánu bylo možno vložit žhavé uhlíky do krále již v 8:00, využívaje maximum nyní již krátkého denního světla pro provedení nutných doplnění krále. Dřevo bylo ovšem tak mokré, že se i sám oheň choval spíše jako milíř. V 8:00 dorazili kolegové ze sdružení Archaia a vrchní hutník O. Merta. Zatímco se oheň rozhoříval, upevnili kolegové z Archaie časosběrný fotoaparát na ceduli u milíře a spolu s O. Mertou natáhli z Muzea elektřinu až k milířovacímu placu tak, aby bylo z jedné strany na milíř možno svítit LED-reflektorem během nočních hodin za účelem daného fotografického časosběru. Toto opatření mi zároveň velmi zpříjemnilo noční hlídání.

V 9:30 bylo konečně získáno dostatek žhavých uhlíků pro zapálení milíře. Po jeho vysvěcení whiskou Talisker Skye jej zapálil Jakub Šimík ze sdružení Archaia. Ze začátku milíř nezískával přiliš tah. Až po asi půlhodině bylo možno krále provizorně překrýt plechem a umístit dymníky na obvod čepce. Již v této fázi ovšem došlo ke zvratu – milíř začal táhnout velmi dobře, možná až příliš. Znervózňovalo mě jakési hučení z jeho nitra. Naštěstí se zanedlouho ukázalo, že jde pouze o jednu z akustických složek zvuku rozbouřeného Křtinského potoka v pozadí, již bylo slyšet přiblížením ucha k povrchu jakéhokoliv předmětu, třebas i betonového soklu...

Během dvou prvních hodin tah zesílil natolik, že se milíř podobal opravdové sopce. Brzy nato začal plášť, promočený parou vznikající při zuhlování dřeva, sjíždět z vrchní části v podobě bahnitých sesuvů. Narychlo bylo nutno vybudovat druhou vrstvu podpěrného vnějšího hrazení, což problém vyřešilo. Extrémně hustý dým komplikoval proces doplnění krále (opět prvně jen do poloviny, pak ale již celý, neboť se již začala rýsovat široká kaldera lemovaná zuhlenými poleny na vrcholu milíře). Polovinu času jsem byl při jeho ošetřování nucen pracovat v nulové viditelnosti a se zadrženým dechem kvůli toxicitě vznikajícího kouře. Nicméně se dílo nakonec podařilo. V odpoledních hodinách byl král doplněn podruhé a již v 18:00 se na jedné straně čepce z dymníků valil částečně namodralý dým. Tyto dymníky z návětrné strany jsem se rozhodl ucpat, abych urychlil hoření druhé strany. Ponechal jsem milíř takto i celou noc, kdy toto ale možná způsobilo, že pro změnu rychleji hořela právě strana závětrná. V ranních hodinách jsem sanoval několik malých propadů, vzhledem k nedostatku předem připravených krátkých přířezů dřeva celkem mizerně. Propady byly však po milíři tentokrát rozesety chaoticky, nikoliv jako jeden velký hlavní, který by svědčil o špatném doplnění krále, a po své sanaci se již dále nešířily.

Zapálení milíře
Dokončení zapálení
Celkové panoráma
Propichování dymníků
Krémový kouř z milíře
Uhlíř v kouři
První doplnění krále
Hořící milíř
Uhlíř na milíři
Druhé doplnění krále
Rezavý Martin před milířem
Tah milíře

Druhý den bylo již hoření na jedné straně milíře ukončeno, na straně druhé zhruba v polovině. Abych zastavil šířící se zónu propadů u paty milíře na hranici již zcela zuhlených částí a zóny s ještě funkčními dymníky, kladl jsem jim do cesty nové dřevo, jež jsem umisťoval pod plášť na rozhraní obou zón (podobně jako se ošetřuje kterýkoliv propad). Ohni nově nabídnuté palivo zjevně plnilo svoji funkci, kdy se namísto pokračujícího propadání a ‚plápoláků‘ hranice mezi nedohořelou a dohořelou části obvodu milíře téměř nehýbala. Druhou noc, navzdory nastavení budíku na intervaly 1 hodinu a 30 minut, jsem nebyl schopen usnout. Musel jsem přeci uhájit zónu s dymníky stůj co stůj!

To se mi i povedlo a již ráno třetího dne byl milíř alespoň při pohledu zvnějšku zcela zuhlen, až na pár z něj čnějících polen, jenž odpovídala těm, která byla mnou neobratně doplňována do propadů během první noci. Podle pravidelnosti získaného kužele uhlí bez boulí a asymetričnosti bylo možno usuzovat, že bylo snad až na pár nedopalků po obvodu zuhleno veškeré dřevo. Bohužel i úhel milíře opět nabyl své původní strmosti, na níž nyní již okamžitě vysoušená nově přihazovaná hlína odmítala řádně držet. Milíř dosti sálal a bylo vidět, že má uhlí místy tendenci vyhořívat. Navzdory tomu, že jsem byl sám, což by se bylo až do večera nezměnilo, jsem byl nucen chopit se docela drastického zásahu do milíře, kterým je rozhrnutí jeho vrcholu do stran a zpětné zasypání vyhrnutého uhlí i zbytku milíře hlínou, aby byl snížen komínový efekt a tah, a uhlí začalo chladnout. Nejprve jsem samozřejmě obkopal patu milíře a odstranil veškeré dosažitelné dřevěné nedopalky, aby tyto nedodávaly svým dalším hořením do uhelné masy teplo zpět. I po celých dvou měsících takové stále hořící zbytky v torzu květnového milíře z roku 2013 jasně mluví za své.

Drobné úpravy na plášti milíře
Milíř v druhý den hoření
'In flagranti'

A potom to nadešlo – ona hrůzná operace... Naštěstí jsem byl aspoň částečně prozíravý a navzdory podcenění celkové závažnosti daného počínání v jednom člověku u tohoto milíře jsem alespoň vybavil i potřebný kopáč, nejen škrabku, zhruba dva a půl metru dlouhou násadou. Škrabkou jsem stáhl hlínu ze zhruba čtvrtiny milíře, uhlí z vrchní poloviny jsem rozhrnul do stran kopáčem. Uhlí ovšem začalo okamžitě sálat, žár byl nesnesitelný a rychle se stupňoval. Jelikož jsem byl pouze sám, nestíhal jsem vyhrabané uhlí opět zasypávat hlínou dostatečně zavčas na to, aby se nestihlo rozežhnout přesmíru. Dokonce i klíč, který mi visel pod trikem, se rozpálil natolik, že mi začal pálit kůži na břiše! Jediná spása, jak i ve vzdálenosti zhruba dva metry od sálající masy nebýt popálen, bylo urychleně si natřít obličej a ruce kaolínovou břečkou, jenž se naštěstí dala briskně namíchat z materiálu v blízkých sudech s jílem na stavbu kusových pecí. Jíl sice fungoval (ochranná vrstva však musela být několikrát obnovena), ale už u třetí čtvrtiny milíře mi pro změnu začaly docházet síly – ono shrabat pár tun hlíny, rozhrnout pár set kilo uhlí a pak na to ty tuny hlíny opět umístit, to vše co nejrychleji, není zas taková legrace. Se srdcem bušícím tak, že mi hodlalo vylétnout z hrudi, těžce dýchavičný, přehřátý, dehydrovaný a zcela vyčerpaný jsem přece jen nakonec dosáhl rozhrnutí a zaházení všeho a sálající obsah milíře se začal zase uklidňovat. Co mě nejspíš zachránilo před omdlením byl jablečný mošt, donesený mi mým laskavým tatínkem, který alespoň částečně bránil úplné dehydrataci, jejíž příznaky jsem však pociťoval až do večera. Navíc jsem po dobojování pocítil jasné projevy úžehu (mimojiné záchvaty zimnice) a utrpěl navzdory jílové ochranné vrstvě opařeninu na pravém předloktí, jež bylo při držení nástrojů žáru celou dobu blíže. Zajímavé ovšem bylo, jak se milíř rychle uklidnil. Asi ještě hodinu jsem dohazoval lopatu za lopatou hlíny na místa s hořícím uhlím, poté se ovšem intervaly mezi nutnými zásahy začaly prodlužovat. Opět se dalo stihnout vypít například pivo před dalším házením. Po deseti hodinách chlazení jsem si mohl dovolit nastavit na budíku interval hlídání 1 hodinu, ráno již hodinu a půl. Další noc jsem během intervalu dvou hodin mezi kontrolami částečně dospal deficit z prvních tří nocí. Třetí den chlazení bylo možno zasahovat již jen každé 2,5 hodiny, v noci po třech, velikost a počet vyhořívajících místeček nadále klesaly. Ovšem pak se míra hoření zpomalovat přestala. Další zlom nastal náhle až během šestého dne chlazení, kdy jakoby v druhé fázi hoření opět ubralo na intenzitě. Předpokládaná příčina tkví v tom, že hromada nejspíše zchladla natolik, že uhasly hořící zbytky dřeva, čímž zanikl výrazný zdroj tepla, jež obsah dosud dohřívalo. Tento však nadále zůstával teplý s pokračujícími projevy vyhořívání z návětrné strany od potoka, a hromada byla tedy nadále co dvě tři hodiny hlídána a propady zapravovány. Srovnáním míry sálání během prvních dnů chlazení bylo k nevíře, jak dlouho uhelná masa ztrácí své teplo.

Během delších časových intervalů mezi zásahy do milíře jsem plnil dílčí úkoly – dokatrování stavební suti u silnice a převezení jemného podílu k milíři pro další zvýšení množství hlíny pro zásyp, dále pokácení, nařezání a převezení dvou vzrostlých vrb na hráň palivového dříví. Rovněž jsem uklízel! V posledních dvou dnech před vybíráním uhlí byla nanošena voda a plochy kolem milíře posečeny. Milé rozptýlení představovaly diskuze s příležitostnými návštěvníky, mým tátou, jenž mě pravidelně zásoboval vitamíny v podobě jablečného moštu a rovněž rumem, keramičkou Aničkou a společné večerní chvíle se sousedy Igorem Jadvidžákem, jeho manželkou Luckou s dětmi (ať už s kytarou u ohně či se vzduchovkou v ruce) nebo Petrou Dohnalovou a taktéž krátké procházky po okolních stráních. Mnohem méně milé zpestření představoval příjezd jakéhosi městského týpka, který si z chladnoucího milíře začal suverénně brát uhlí prý na gril s takovou samozřejmostí, jako by zařízení patřilo jemu...

S uhelnou hromadou ve stavu již bez nutnosti soustavné péče bylo též možno v trojici spolu s keramičkou Aničkou a mladším bratrem mé bývalé přítelkyně Lidunky Jindrou Švaříčkem provést v sobotu 24.10. jednu tavbu železa v poněkud neumně tvarované malé peci kolegů Kmoškových, kteří v ní s tavbou selhali. Dmýcháno bylo malým měchem, upevněným na dřevěnou konstrukci tvaru písmene A z muzejní expozice, původní dochovaný štítek s dyznou vyrobený a použitý Kmošky byl tentokrát upevněn hlouběji do nitra předlouhého tunelu, který u dané pícky představuje štítkový otvor, aby dyzna tentokrát dosáhla do palivové vsázky. Samotná pec byla ponechána tvarově beze změny. Hutněna byla místní pražená olomučanská ruda drcená na zrna do velikosti hrášku a coby palivo použito směsné uhlí z minulého milíře. Ač se v prvních hodinách zdálo, že vše probíhá v naprostém pořádku, začala se dyzna postupně zalepovat vazkou skelnou hmotou, z níž se tahala dlouhá vlákna. Znaje důvěrně vlastnosti použité rudy, bylo nám jasné, že tato lepkavá struska nemůže pocházet z ní. Přikládání muselo být ukončeno po přidání pouhých 4 kg rudy. Po vypálení obsahu pece v ní bylo nalezeno velké množství nezreagované rudy a typická hrča utuhlé taveniny nalepená na dyzně, obsahující litinové kapky.

V již vychladlé peci bylo možno pohmatem potvrdit předpokládanou příčinu selhání – hrana, tvořící přechod mezi tunelem na štítek a čelní stěnou šachty, jenž se nacházela přímo nad nosem dyzny, se začala tavit a je odpovědná za vznik oné vazké taveniny. ‘Žáruvzdorná’ hmota Kmošků tedy žáruvzdorná není. Jedině vhodnou úpravou tvaru pece by se dalo zajistit, aby se vyzdívka z tohoto materiálu neodtavovala...

Vybírání dřevěného uhlí

Ač se poslední dny míra nutné péče o milíř podstatně snížila, přece jen se nemůže uhlíř do běžného života vrátit předtím, než své dílo nepředá zcela rozebráno, v podobě napytlovaného kompletně vyhašeného zboží – kór vzhledem k potvrzené existenci jistých městských supů, chtějících bezpracně přijít k plodům naší intenzivní činnosti a nasazení! Rozebírání milíře se započalo na státní svátek 28.10.2020, s pomocí kolegů se sdružení Archaia Jakuba Šimíka a brigádníka Bolka. Milíř byl vybírán, jak je již ustálenou praktikou, v podobě ‘uhelných tahů’, toť i původní německé označení, kdy je uhlí vykopáváno podél vzájemně pravoúhle orientovaných řezů, začínaje podél jedné ze stran milíře. Při tom je nutno dbát, aby nově vytvořené úbočí na zbytku milíře mělo dostatečně nízký sklon pro umístění vrstvy zeminy zpět, za účelem zamezení vyhořívání ještě nevybraného uhlí a falešného tahu. Započato bylo na stále nejaktivnější jižní straně (přívrácené dominantnímu směru větru od potoka). Při vybírání byla objevena stále vyhořívající zóna uhlí pod pláštěm silná až 25 cm, navzdory předchozím deseti dnům chlazení. Rovněž se oproti původnímu předpokladu začaly objevovat četné nedopalky v relativně konstantní délce 20-30 cm. Vyhrabané uhlí, jako obvykle rozprostírané do ploché vrstvy, muselo být relativně intenzivně hašeno, leč i tak bylo mnohem chladnější nežli v den rozhrnování milíře za účelem započetí chlazení, kdy hořel opravdu každý kousek.
První den byly učiněny dva uhelné tahy. Po odstranění zón vyhořívání pod pláštěm se dané sekce milíře zcela uklidnily. Den nato byly rozebrány zbylé okrajové zóny i vnitřní části zařízení, ponechávaje pouze malou nerozebranou pyramidu uhlí na den třetí. Materiál z předchozího dne bylo možno napytlovat bez nebezpečí vznícení, neboť již 10 hodin nejevil žádnou aktivitu. Třetí den bylo dovybráno a uhašeno zbylé uhlí, vše napytlováno a získaných 78 pytlů převezeno k uložení na statek Pavla Plška do Babic nad Svitavou. Tentokrát hojné nedopalky byly soustředěny na hromadu mezi betonovými kvádry přítomnými u uhliště a budou zuhleny v malém jarním milíři odlišného typu (malgašský milíř pálený na Madagaskaru a vůbec v celé Africe).

Ne všechny fotografie, dokreslující děje v tomto odstavci, lze umístit přímo do textu. Čtenář je tedy pro zhlédnutí fotografické dokumentace tavby i chlazení a vybírání milíře odkazován na galerii, již lze nalézt na konci příspěvku.

Rozhrnování milíře
Rozhrnutý milíř
Zaházený milíř

Získané poznatky

V rámci nově testovaných variant stavby milíře, především krále, je nutno naznat, že verze ‘nekonečné táborákové hranice’ má oproti jeho klasické konstrukci z dřevěných tyčí vícero výhod. Zaprvé není nutno užití hřebíků, drátů spolu s kovovými kruhy (jak je vidět v dokumentu o uhlířství z Kermeteru v pohoří Eifel – https://www.youtube.com/watch?v=IC6Dv6exyPc&t=1498s ) či jiných spíše moderních prostředků, jenž nemusí být vždy k dispozici. Již po pouhém obskládání konstrukce krále jednou či dvěma vrstvami dlouhých polen a vyplnění mezer drobnými nedopalky či přířezy je král zcela stabilní, bez nebezpečí převrhnutí se. Navíc lze snadno měnit jeho výšku pouhým přidáním či ubíráním na sebe kolmých dvojic polen, bez nutnosti řezat přesahující tyče pomocí motorové pily, kdy zákonitě konečná výška milíře vždy vyjde tak, že se při odřezávání přesahující části konstrukce krále stupí řetěz pily o některý ze zatlučených hřebíků.

Použití taktiky skládání polen vždy do nejkolmější možné polohy jejich širšími konci dolů opravdu vede ke snižování sklonu svahu milíře, a to i bez použití přílišného množství krátkých přířezů. Je třeba si uvědomit, že tyto musely být našimi předky řezány ručně, bez výsady, jíž je motorová pila... V rámci milíře o průměru 10 metrů by již šlo spekulovat o tom, že lze takto dosáhnout i konečného vnějšího sklonu alespoň spodního patra milíře pro umístění opravdu suchého pláště, na rozdíl od toho současného. Našimi uhlířskými předky často docílené spíše strmější úbočí milíře možná regionálně vedlo právě k přednostnímu užívání mokrého pláště, neboť je jistě fyzicky jednodušší, je-li přítomen zdroj vody, míchat hlínu s vodou na břečku a kidat tuto na povrch strmějšího milíře, nežli ručně řezat a štípat stovky až tisíce krátkých přířezů dřeva. Suchý plášť je však nezbytný v případě, že zdroj vody chybí.

Velmi se ke konci pálení v případě nesouměrného hoření osvědčila taktika doplňování dřeva do propadu, vznikajícího na hranici nedohořelé zóny s ještě funkčními dymníky a zóny již zuhlené až po patu milíře, jenž se postupně šíří poděl obvodu milíře a znemožňuje jeho řízení i v zónách, ve kterých stále nebylo dřevo zcela přeměněno. Právě toto umožnilo (navzdory hojným nedopalkům srovnatelné délky ze všech stran) relativně rovnoměrné dohoření i milíře současného.

Opět byla potvrzena spásná role postupu chlazení milíře, navzdory počátečnímu infernu, doprovázejícímu jeho rozhrnování a zpětné zasypávání. Tato technika vskutku umožňuje vychladnutí uhlí alespoň do té míry, kdy již nehoří každý kousek, a to bez použití vody. Jiné moderní techniky vždy vyžadují určitý prostředek, jejž naši předci nevlastnili, ať se jedná o kovové bedny s víkem, jimiž disponují rumunští uhlíři, či žáruvzdorná vzduchotěsná plachta, jíž se celý milíř přikryje, dokud zcela nevychladne (Švýcaři - https://www.youtube.com/watch?v=N9y1kcwu68k , Italové - https://www.youtube.com/watch?v=XCiF6pjv__0 ). Díky extrémně krátkému času hoření milíře bylo možno chlazení provádět velmi dlouhou dobu a pozorovat chování chlazené vsázky. Chladne zjevně ve dvou od sebe oddělených teplotních skocích, kdy za druhý je nejspíše odpovědné uhasnutí většiny zuhlujících se nedopalků.

K úplnému vyhasnutí však nedošlo, namísto toho obsah pod pláštěm hlavně z návětrné strany stále pomalu odhoříval. Možná příčina tkví mimojiné ve špatné kvalitě použité hlíny, kdy zemina užitá při chlazení opět zahrnovala překatrovanou stavební suť, ještě bez příměsi mouru. Právě porézní charakter tohoto materiálu s absencí prachové složky dost možná způsobil vyhořívání uhlí pod pláštěm z návětrné strany, kde bylo tohoto materiálu použito největší množství. Vskutku i mnohá uhlířská videa ukazují, kterak uhlíři úzkostlivě dbají na to, aby při chlazení byl jejich milíř pokryt pouze dobře těsnící prachovou složkou, ometaje hrubší kusy (pohoří Harz atd.). Zde však stále není přítomen dostatek hlíny pro takové počínání pro milíř té velikosti, jakou měl ten současný. Pro ilustraci - po dovybrání obsahu se zažehlo hoření dokonce v jedné z hromad samotného materiálu na svrchní plášť. Navzdory tomu, že kousky v dané sekci nepřesahovaly 6 milimetrů, se oheň šířil hromadou dál po dobu tří dnů. Toto potvrdilo špatnou těsnost pláště , jenž sestává ve fázi chlazení i z hrubých kousků a nejen prachového podílu, jakožto příčinu zažitých komplikací.

Dalším důležitým poznatkem, jenž byl s konečnou platností potvrzen, je skutečnost, že rychlost hoření milíře nemá na kvalitu výsledného uhlí (pokud možno co nejméně paprsčitých trhlin) vliv. To koneckonců vysvětluje, že lze vyrábět kvalitní uhlí i v retortách, hořících ještě kratší dobu. Dalším vlastním důkazem tohoto tvrzení byl velký malgašský milíř (hranatý koncept hojně provozovaný na Madagaskaru a v Africe vůbec), pálený v roce 2013 v Babicích nad Svitavou, jenž se důsledkem netěsnosti mezi drny, skládajícími jeho obvodový plášť, zcela zuhlil za pouhých 24 hodin. Silná uhelná polena (průměr 20 cm) ze zcela suchého buku ze zkácených soušek nemají navzdory tomu téměř žádnou radiální trhlinu.

Stěžejní parametr, řídící do jaké míry bude získané uhlí kompaktní, je naopak právě míra proschnutí daného dřeva – čím sušší, tím lepší uhlí – a míra jeho hašení vodou. Nadmíru horké uhlí utrpí při polití vodou tepelný šok; paprsčité trhliny se ještě více otevřou, objeví se pravoúhlý mustr jemných vlasových trhlinek po obvodu uhelných polen. Celková hustota uhlí a jeho mechanické a fyzikální vlastnosti jsou naopak určovány především typem použitého dřeva, jehož strukturu výsledné uhlí téměř beze změny přejímá. S přihlédnutím k této skutečnosti platí zásada ‘Shnilé dřevo, shnilé uhlí!’. Na rozdíl od Švýcarů, nucených na jejich prapodivné provedení milířů s extrémně silným pláštěm používat pro umisťování potřebných množství zeminy nakladače a jiné ‘prastaré’ nástroje, se potvrzuje funkčnost i jen slaboulinké vrstvičky hlíny pro vnější plášť. Je možné, že právě toto vede k rychlejšímu hoření milíře, uhlí ale zpopelněno není. Je tak činěno mnohými, například rumunskými uhlíři i na obří milíře (https://www.youtube.com/watch?v=rRA6AzDCQc0 ), francouzským uhlířem v Bourgogne (https://www.youtube.com/watch?v=VUIqwWL_GN8 ) a německými uhlíři jak ve výše uvedeném pohoří Eifel, tak i ve Smrčině (https://www.youtube.com/watch?v=0F8_g380wuU ) a v pohoří Harz (film Köhlerei Harz). V daných videích je možno si opět povšimnout jemnosti svrchního pláště ve fázi chlazení.

Zbývá adresovat problém neúplného dohoření milíře, jež se ale jeví býti rovnoměrné ze všech stran. Obdobnou chybu jsem již učinil v minulosti, při příležitosti pálení velkého německého milíře v Babicích nad Svitavou na jaře v roce 2013. Tehdy jsem umístil čerstvé dřevo do vnitřní sekce kolem krále a obskládal vnějšek naprosto vyschlými poleny, abych se na konci pálení potýkal se zcela zuhlenou vnější skořepinou u povrchu, zakrývající nedopalky pomaleji se zuhlujícího čerstvého dřeva uvnitř. I zde byla vrchní vrstva milíře zcela zuhlená, vnitřní naopak ne. Tentokrát ovšem netkvěl důvod v různé vlhkosti použitého dřeva, ale v de facto selektivním užití štíp, pocházejících ze silných kmenů vrby, pro zahlazení vnějšího povrchu milíře. Tato povrchová vrstva polen, tvořených řidším dřevem, opět dohořela o něco rychleji, znemožňujíc další řízení milíře prostřednictvím dymníků navzdory tomu, že se uvnitř ještě nacházelo hojné, ne zcela zuhlené tvrdší dřevo. Jako ostudný dodatek musím zmínit, že jsem dané vrbové štípy považoval za dub, navzdory tázání se sama sebe, kde by se tak byl mohl vzít, v našem muzejním lesíku, z nějž dřevo pocházelo... Jak ovšem řečeno výše, co se nezuhlilo nyní, bude zuhleno v budoucnu, což vylepší nejen bilanci získaného uhlí, ale i uhlířovu náladu. Jak ovšem praví rčení ‘Všechno zlé je k něčemu dobré!’, potvrzuje rovnoměrná délka nedopalků pod celým milířem skutečnost, že udusaná podložní vrstva překatrované stavební suti, nyní přítomné pod celým uhlířským placem, svoji funkci opravdu plní, zamezujíc přisávání vzduchu z podloží. Srovnání chování milíře letošního (pouze rozptýlené drobné propady) s tím minulým, kdy daná těsnící vrstva zeminy ještě nebyla přítomna (nekontrolovatelný hlavní propad v místě, kde pod milířem zela v podloží prohlubeň až na hrubozrnnou strusku) dokládá opodstatněnost dané úvahy.

Jako obvykle, ač se to neznalému může zdát padlé na hlavu, musím navzdory vynaloženému úsilí, nedobrému spánku a jiným fyzickým újmám, trvajícím téměř tři týdny, konstatovat, že již teď opět vzhlížím k milíři dalšímu – podobně jako se horolezec, málem umrznuv v horské stěně, těší na svůj další výstup (poté co opět pookřeje), ač si během svého předchozího strádání mnohokrát řekl, že něco takového dělá rozhodně naposledy...

Galerie: