Tklivá skála u huti Františka

Pozornosti návštěvníků muzea hutnictví na Staré huti jistě neujde vzhledná vápencová skalka, tyčící se u dřevěné boudy hned naproti vchodu do muzea. Tu pojmenovali ti kolegové spolku Františka, jenž jsou výrazně více nadáni uměleckou inspirací nežli autor tohoto příspěvku, označením ‚Tklivá skála‘. Téměř nikdo si tento přírodní výtvor nepřijde prohlédnout zblízka, navíc málokterý návštěvník je vybaven potřebnými znalostmi geologie, jenž by mu umožnily vidět mnohé zajímavosti, které jsou na samotné skalce patrné. Cílem tohoto příspěvku je vysvětlit a popsat, proč je skalka tak výjimečná, co na ní lze vše vidět, a jak dané jevy vznikají, či co znamenají. Tento příspěvek si klade za cíl poskytnout tyto údaje ve srozumitelné formě tak, aby návštěvník uzřel při pohledu na Tklivou skálu i to, co jinak zůstane jeho oku skryto...

Tklivá skála

Nejprve by bylo vhodné začít samotnou geologickou historií celé oblasti. Podložím všech hornin v Moravském krasu jsou horniny brněnského masivu. Jde o vyvřelinu vzniklou v proterozoiku (starohorách) zhruba před 680 miliony let. Konkrétně se v josefovském údolí jedná o načervenalou horninu podobnou žule – granodiorit typu Blansko. Tento materiál tvoří veškerá skaliska na dané straně údolí po proudu směrem do Adamova, a rovněž je jí tvořen celý kopec za vysokou pecí Františka.
O celých 300 milionů let později, ve středním devonu, celá oblast poklesla za vzniku mělké mořské pánve. V kterékoliv mořské pánvi vznikají usazeniny, a zde tomu nebylo jinak. Celý sled vrstev usazenin začíná načervenalými slepenci, místy až pískovci, pocházejícími ještě ze splachů materiálu z blízkého kontinentálního pobřeží. Přímo v Josefově tyto usazeniny neuvidíme, asi nejlepší ukázka je na kopci Babí lom, na němž vrstva křemenných slepenců vystupuje na povrch v podobě skalek. Tyto horniny jsou v rámci Moravského krasu označovány pojmem ‚bazální klastika‘.
Splachů z pobřeží postupně ubývalo, kterak se vlivem pokračujícího poklesu oblasti vzdalovalo. V prostředí již prostém přínosu spláchlého materiálu z kontinentu se začaly ukládat devonské vápence tzv. Macošského souvrství. V těchto horninách je mimojiné přítomna drtivá většina jeskyní v Moravském krase, snad až s výjimkou Křtinské jeskyně. Vápence macošského souvrství jsou tří typů. Vápence josefovské s hojnými zkamenělinami tlustoskořápkatých ramenonožců (brachiopodů) rodu Bornhardtina vznikaly během chladnějších epoch. Poněkud světlejší vápence lažánecké, vzniknuvší za teplejších období, místy obsahují fosílie stromatopor (rod Amphipora) v podobě asi 5-10 milimetrů velkých oblých bělavých závalků. V nejteplejším klimatu vznikaly světlé vápence lažánecké, v nichž se to hemžilo životem, třeba ježovkami a korály. Sled daných tří typů vápenců se v rámci celého macošského souvrství asi čtyřikrát opakuje, jak se teplota a rozsah moře periodicky měnily. Asi nikoho nepřekvapí, že skalka u Staré huti v Josefovském údolí je tvořena právě vápenci josefovskými. Především na čerstvém lomu lze místy spatřit hojné, ve skále zarostlé, bílé obrysy tvaru U či J, což jsou právě zkamenělé skořápky oněch zmiňovaných ramenonožců. Za zmínku stojí, že tyto fosílie jsou viditelné i v kamenech, ze kterých je postavena i samotná vysoká pec Františka.

Stratigrafie devonských hornin Moravského krasu
Fosílie ramenonožců
Fosílie ramenonožců ve stěně pece Františka

Sedimentace v rámci mořské pánve pokračovala až do spodního karbonu usazováním tzv. Líšeňského souvrství, kdy se opět již střídají vrstvy vápence s materiálem křemičité povahy z kontinentu vlivem opětovného výzdvihu oblasti s blížícím se variským vrásněním – jílů, jejichž střídání s vrstvami vápence de facto až na výjimky znemožnilo vznik jeskyní, neboť jílové mezivrstvy, na rozdíl od vápence nerozpustné ve vodě, nepodléhaji krasovění.
Usazování devonských vápenců ukončilo mohutné variské vrásnění, způsobivší vznik horstva tam, kde předtím bylo moře. Původně vodorovně uložené vrstvy vápenců byly zprohýbány do vrás a rozposunovány zlomy. To vše, a ještě více, je vidět na naší zdánlivě bezvýznamné skalce. Působením eroze a krasovění byly vypreparovány vrstevní plochy, které vykazují lehké zvrásnění do oblouku vypouklého směrem vzhůru (antiklinála). Ohnutí vrstevních ploch do oblouku je vidět nejlépe dívaje se na skálu z pravé části, přímo od dveří dřevěné boudy, jenž se nachází ihned u ní. Dalším patrným jevem jsou dva zlomy, ve formě jakýchsi úzkých puklin, jdoucích téměř kolmo celou skalkou. Podél nich je znatelný výškový posun vrstev v jednotlivých zlomy vymezených skalních blocích vůči sobě.

Vyznačení geologických jevů na Tklivé skále
Model vrásy
Zlom a posun hornin v detailu

Místy, hlavně v levé části skalky, je též vidět jev, způsobující, že vápenec svým vzhledem připomíná spíše břidlici, než co jiného. Tato břidličnatost, která je zde daleko viditelnější než skutečná vrstevnatost (viz. výše), se nazývá kliváž. Rovněž vzniká působením tlaku na horninu, podobně jako výše zmíněné zlomy. Není náhodou, že směr kliváže viditelný na skalce přesně odpovídá svou orientací zlomům (obojí téměř kolmo na vrstvy), a tato je též často nejsilněji vyvinuta v bezprostřední blízkosti zlomových ploch.

Kliváž

Málokde lze spatřit tak estetickou skalku, která navzdory svým malým rozměrům obsahuje tolik nahromaděných geologických zajímavostí, od zkamenělin přes vrstevnatost, vrásy až po zlomy a kliváž, které při náležitých znalostech naznačí návštevníkovi dlouhou a pohnutou historii celé oblasti Moravského krasu. A ještě jedna zajímavost – tato vápencová skalka je zároveň posledním výskytem vápenců na dané straně údolí – níže směrem k Adamovu je přítomna již jen ‚brněnská vyvřelina‘, jak se někdy horniny brněnského masivu laicky označují...

Komentáře

Obrázek uživatele dominik talla

Jak bylo zmíněno v článku výše, je většina jeskyní Moravského krasu přítomna v devonských vápencích macošského souvrství - uvnitř mohutné polohy hornin, jenž sestává jen a pouze z vápence, což je pro vznik jeskyní ideální stav. Jak ale mohly rozsáhlejší dutiny vzniknout i v mase horniny, kde se pravidelně střídají vápence s jíly, které se ve vodě nerozpouštějí, tedy ve křtinských vápencích v rámci Líšeňského souvrství?
Samotný princip krasovění spočívá v částečné rozpustnosti vápence, složeného téměř výhradně z uhličitanu vápenatého, ve vodě. Hodíme-li kus vápence do džbánu s vodou, asi těžko spatříme po jeho vyjmutí rozdíl. Ale s dostatkem času (miliony let) a tomu odpovídajícím množství vody, která neustále padá na zemský povrch coby déšť, protéká horninou a část jí při tom rozpouští, se nakonec rozpustí dostatek materiálu, aby mohly vzniknout podzemní dutiny - jeskyně.
Není překvapením, že celkově je většina jeskynních chodeb též přítomna a orientována podél významných zlomů (viz článek výše) - trhlin porušujících celý horninový masiv, podél nichž voda snadněji zasakuje do hlubin a proudí podél těchto směrů, soustřeďuje svůj rozpouštěcí potenciál právě do oněch míst.
Jinak to není ani u Křtinské jeskyně. Navzdory proložkám nerozpustného jílu, který vůči sobě odděluje vrstvy vápence, jenž by sám o sobě rozpustit šel, zajistí dostatečně mohutný posun podél zlomu dostatečné porušení jílových vrstev tak, že si voda dokáže najít cestu skrze ně a vytvořit tak dostatečně velkou souvislou dutinu napříč jinak oddělenými vrstvami vápence. Relativně tenké jílové proplástky (toť označení pro ony jílové mezivrstvy), nyní již bez opory rozpuštěného okolního vápence, se zhroutí, dotvářeje tak celistvost souvislé jeskyně. Toť je princip vzniku Křtinské jeskyně, i jiných, jenž jsou přítomny v Líšeňském souvrství, navzdory ne zcela optimálním podmínkám pro jejich vznik.
Při návštěvě Křtinské jeskyně lze ve stěnách uzřít vyčnívající zbytky nerozpuštěných jílových proplástků (mezivrstev). Avšak vzhledem k neposlušnosti návštěvníků, kteří tento křehký, ale velmi cenný doklad principu vzniku dané jeskyně porušují hmatáním na zachované jílové vrstvičky a jejich rozmazáváním po stěně, je daná jeskyně svého času návštévám uzavřena...