Milíř až z Ugandy u Staré Huti! Část druhá - tavby a jiné dění během jeho pálení

Během hoření a chladnutí velkého milíře 'ugandského typu' byly uskutečňovány i tavby a pražení rudy. Kromě té, provedené spolu s Lidunkou v neděli dne 12.10.2025, jenž byla popsána v první části příspěvku, proběhly ještě další čtyři pokusy, z nichž převážná většina měla za úkol zjistit, co se tedy děje s tím sideritem z Erzbergu, poskytujícím tak variabilní výsledky. Po přepražení dalšího sideritu v pondělí dne 13.10.2025 (kdy opět dorazil ZrMartin na celý týden) proběhla v úterý tavba 15 kg směsi, zase sideritu, ale s pouhými 6 wt% kaolínem znečištěného křemenného písku oproti původním 12 wt%. Při drcení rudniny na patřičný pokus jsem si začal všímat, že hrubě krystalický pražený siderit (původně FeCO₃) šedočerné barvy (žárem se rozloží na směs wüstitu, magnetitu a hematitu) se drtí skoro sám na jednotlivé krystalky, leč jsou přítomny i kusy tmavě hnědé barvy s jemnozrnnou strukturou, jenž se při drcení rozpadají obtížněji. Znaje rudninu v původním stavu při jejím sběru, bylo mi ihned jasné, že musí jít původně o polohy ankeritu (CaFe(CO₃)₂), jenž obsahuje i vápník. Příliš mnoho vápníku by mohlo vést ke špatnému složení strusky a tedy k pozorovaným problémům s jejím ‚soplením se‘ a tuhnutím během tavby. Ale že by tam toho ankeritu byl tak velký podíl!?

Tavba neprobíhala dobře. Dyzna se sice příliš nezalepovala, ale struska byla navzdory nižšímu obsahu hlušiny obtížně odpíchnutelná a ‚soplila se‘ v odpichovém otvoru, sice méně než během tavby předchozí, ale stále dosti. Na závěr se již nedalo odpíchnout vůbec. Vznikla sice superhustá houba, leč váhově podprůměrná s pouhými 1,6 kg a silně lámavá. Kromě ní vzniklo velké množství litiny, proběhlo dokonce i pár jejích výtoků. To opět vlivem špatného krytí kovu před přeuhličením danou struskou, barvy světle zelené a mohutně prostoupené dalšími litinovými kuličkami.

Ve středu 15.10.2025 vydatně pršelo, a tak se toho nedalo udělat moc. Odpoledne jsme alespoň nadrtili skarn z Vlastějovic nad Sázavou (v roli potentní struskotvorné přísady) a albánskou rudu (ač nevypraženou) pro pokusnou tavbu v následující den. Experiment poskytl ohromný kulovitý útvar, o němž jsme si zprvu mysleli, že jde o masivní superhustou houbu. Končili jsme vždy až za tmy, kdy s rozžhaveným kusem nelze ještě příliš manipulovat a už vůbec ne jej posuzovat. Ráno poté se bohužel ukázalo, že navzdory pozitivnímu vlivu skarnové hlušiny z Vlastějovic nad Sázavou v obsahu 25 wt%, jenž zajišťuje, že se při užítí dané rudy nezalepuje dyzna, byla získána koule spíše vysoce kovnaté strusky prostoupené drobnými částicemi železa.

Bylo tedy rozhodnuto následující den provést tavbu další s obsahem skarnové hlušiny 30 wt% ve směsi, kdy došlo k podivnému jevu, při němž se nos dyzny vlivem interakce se struskou postupně ‚stahoval‘, jako kdyby byl obvázán gumičkou, jenž jej postupně smršťuje a snižuje jeho světlost. Pokus musel kvůli tomu být přerušen již v polovině, štítek byl sice vylomen, ale obsah pece jsme ponechali vyhořet. V závěrečných částech tavby i posléze jsme měli návštěvu - Andrejku, jindy seriózní osobu z Muzea Zlín, se dvěmi městskými kamarádkami. Společně, jsa na ‚ženském tahu‘ se neustále hihňaly a žvanily patřičný ‚small talk‘, celek se dal trošku přirovnat ke skupině tří zdivočelých slepic v příliš dobré náladě, jimž se povedlo vyvalit dveře od kurníku a uniknout do širé krajiny...

Kvůli rozebírání milíře proběhla (po nedělnímu odjezdu ZrMartina) další a poslední tavba až v úterý 21.10.2025, kdy jsem ověřoval teorii, zdali vskutku za peripetie s rakouskou rudou může přítomnost ankeritu. Pečlivě jsem vybíral kousky složené pouze z hrubě krystalického sideritu. To bylo svízelné, neb moc hrubých nenadrcených kusů rudniny již nezbývalo. Leže na břichu jsem ‚vyzobal‘ a roztloukl dostatek materiálu pro tavbu opět 15 kg směsi přebraného sideritu s 10 wt% patřičného písku. Tentokrát, ačkoliv se struska opět soplila (ale méně), vznikla velmi hustá a kompaktní hlavní houba o hmotnosti 3,25 kg, jenž s druhým menším kusem celkově vážila 3,74 kg, což už by se dalo prohlásit za úspěch. Žhavé uhlíky z tavby jsme použili pro zapálení hranice, v níž byla obsažena bohatá magnetitová ruda ze Slovenska (ale nevím odkud, pouze to, že ji slovenští kolegové nasbírali na lesní cestě po mohutných deštích).

Od čtvrtka 23.10.2025 probíhal úklid veškerého nářadí potřebného k tavbám, večer dorazil i Lukáš Plachý a poseděli jsme u táboráku. Nemilá zpráva byla, že se ze Švýcárny ztratilo přítulné malé roztomilé mourovaté koťe, jež nás sem tam poctilo svojí návštěvou. Snad jej pouze někdo ‚znárodnil‘ a nestalo se mu něco horšího...

V závěrečnou sobotu dne 25.10.2025, kdy znovu dorazil Petr Appel po třídenní absenci aby se konečně pořádně vykurýroval, jsme se zabývali stahováním fotek a časosběrů, pořízených během celé akce. Rovněž jsme se zašli podívat do svahu za Kameňákem, v němž v určitém místě vystupuje na povrch vrstva ‚bazálních klastik‘, zde takového šedorůžového pískovce na rozhraní mezi brněnskou vyvřelinou a devonskými vápenci. Důvodem průzkumu bylo určit, zdali se v ní náhodou též nevyskytují minerály mědi, jako je tomu v nižších partiích dané vrstvy, zasypaných materiálem po opravě sesuté sekce zdi rampy pod údolíčkem vlevo od pece Františka v 60. letech. Naštěstí je tato zajímavost, tedy výskyt mědi v areálu sloužícím pro zpracování rudy železné na patřičný kov, viditelná alespoň coby jeden kus zabetonovaný v zídce zhruba naproti vstupu do Muzea, na němž lze spatřit krustu zeleného malachitu.

Rovněž přes noc na sobotu spadlo slovanské božstvo, tedy Svantovít – totem z lipového dřeva zdobený čtyřmi hlavami hledícími do čtyř na sebe kolmých zaměpisných směrů (tedy sever, jih, východ, západ), jemuž po několika letech uhnila základna. Nakutáleli jsme jej tedy ve třech se správcem Oldou pod přístřešek vedle kusových pecí, kde je uskladněna železná ruda, aby jej sdružení DAGA mohlo příští rok opět vztyčit. V sobotu i v neděli jsem rovněž prováděl lidi po expozici v Kameňáku včetně vnější části areálu a započal se sepisováním článku, týkajícího se mé účasti na sklářské akci v Havlíčkově Brodu na konci srpna (viz. patřičný příspěvek).

Stran taveb jak sideritu z Rakouska tak i rudy albánské je důvodem selhávek jednoznačně vápník. V prvním případě kvůli přítomnosti ankeritu v neočekávaně vysokém množství, v případě druhém – u rudy albánské – je na vině obsah kalcitu (CaCO₃). U sideritu bude do budoucna nutno pečlivě vybírat jen partie tvořené hrubozrnným sideritem, jenž vápník neobsahují, u rudy druhé nezbývá než vyzkoušet přídavek dosti nečekaného taviva – kaolínu (Al₂Si₂O₅(OH)₄) v předem vypočítaném poměru vůči obsahu 8 wt% CaO (složení dané rudy známe). Správně nastavený poměr CaO – SiO₂ – Al₂O₃ by měl zaručit vznik dostatečně kapalné strusky, podobně jako je tomu u lotrinské minety (severní Francie), obsahující CaO ve srovnatelném množství (do 11 wt%).

Po této enormně dlouhé akci si rád dopřeji se Starou hutí delší ‚rozchod‘, nejspíše až do příštího května. Nyní se kochám nádhernými záběry zbarvených lesů a pece Františka s modrým nebem nad hlavou, jenž jsou spolu s jinými fotkami ke zhlédnutí v galerii níže.