Milíř až z Ugandy u Staré Huti! Část první - milíř samotný

Během posledních dvou let bylo možno pokácením rizikových stromů, především jasanů napadených onou asijskou houbou, jenž jim ničí kořeny, ve svahu nad rampou a rovněž tak i zpracováním dalšího kalamitního dřeva získat jej v množství ‚větším než velkém‘. Vzhledem k tomu, že u některých polen po dvou letech dlení na hráni v poměrně vlhkém josefovském údolí již hrozilo tlení a zároveň si kup navršeného dřeva začali všímat jistí ‚nenechavci‘ (někteří z nich byli dokonce sprostí na správce areálu), bylo rozhodnuto spojit užitečné až nutné s příjemným a dřevo ‚zakonzervovat‘ v podobě dřevěného uhlí, jež již mimo případné shoření dále nedegraduje, a zároveň může být bezpečně před toužebnými ‚chňápavci‘ ukryto v pytlech. Rovněž není na škodu mít raději rezervu daného materiálu – co kdyby v květnu příštího roku dojeli naši maďarští kolegové, jenž taví železo o sto šest?

Již v sobotu dne 3.10.2025 započaly přípravy. Tyto se během prvních tří dnů týkaly posekání trávy na celé louce v areálu pro získání dostatku sena na vnitřní plášť plánovaného dosti velkého milíře. Ihned první den se mi při používání křovinořezu rozlétla cívka, v níž je navinuto vlákno, a kovové díly se poztrácely, jsa odstředivou silou odmršťeny bůhvíkam. Jeden hliníkový prvek ze dvou, jenž chrání strunu před předčasným přeseknutím o plastový kryt, jsem našel téměř ihned. Druhý ale chyběl, rovněž tak i pružina z nitra cívky. Přítomnost správce Miloše mi umožnila přístup k minohledačce vrchního hutníka Ondřeje Merty, se kterou jsem se hodlal pokusit zbylé součástky najít. Ač jsem si asi po pěti minutách docela porozuměl s ovládáním daného zařízení, pokus to byl spíše zoufalý. Veškerá půda v areálu sestává z vysokopecní strusky, v níž jsou evidentně přítomny kapičky litiny, a bůhvíco ještě za kovové zbytky tam zanechal Adast! Až teprve při třetím prosondování naštěstí poměrně malé oblasti, v níž se ztracené kusy mohly vyskytovat, diskriminátor zapískal vyšším tónem než obvykle a druhý hliníkový prvek pro ochranu struny byl nalezen. Pružinu jsem však již nenašel. I bez ní fungoval křovinořez nadále celkem bez problému, a tak již v neděli byla celá louka posečena.

V pondělí práci zpozdil déšť, trvající až do brzkého odpoledne. Asi v půli dne již dorazil Petr Appel, jenž mi hodlal s milířem pomoci, aby se zrovna tento typ naučil. Spolu jsme odpoledne shrabali veškeré seno na louce do mnoha malých kup. Od úterý až do pátku jsme skládali dřevo do patřičného tvaru. Tímto je u milíře ‚ugandského typu‘, určitého provedení takzvaného ‚ležatého‘ milíře, dřevo skládáno vodorovně v celých metrových délkách do na sebe navazujících hrání, tvořících nakonec vnější tvar milíře, odpovídající trapézovité podlouhlé pyramidě s plochým vrcholem, jejíž svahy svým sklonem umožňují zemině vnějšího pláště na nich již ulpět, aniž by z nich sjížděla dolů. Celek jsme se rozhodli podložit ‚roštem‘, řadami polen příčně orientovanými na směr skládání hlavní masy dřeva. Toto by mělo umožnit více tahu zespoda a přispět k zuhlení i spodní vrstvy naskládaných polen. Rovnání dřeva probíhalo od úterý až do čtvrtka vzhledem k jeho množství (Petr odhadoval tak 20 metrů, já 25). Nezbytným pomocníkem byl ‚hustokrutopřísný‘ trakač v barvách deWalt, jenž nám pomáhal svážet dřevo na plac efektivním způsobem. V rámci kladení polen se hustota dřeva dala efektivně zvýšit střídáním slabých a silných kusů. Stavba probíhala rychle v úterý, méně ve středu a ve čtvrtek již bylo jasné, že má Petr angínu. Ale držel se. Množství zhotovených přířezů motorovou pilou bylo minimum, na stavbu celého zařízení padla pouhá jedna nádržka benzínu. Výhodou milíře ležatého je možnost umístit do něj dřevo vícero typů. Zatímco hlavní masa byla v našem případě jasanové dřevo, zadní (‚závětrný‘) konec sestával z borovicových štíp, dřevěné uhlí z nichž chce Petr vyzkoušet v roli paliva do své japonské výhně a srovnat výsledek s použitím uhlí jasanového.

Po konečných úpravách tvaru i sklonu milíře jsme ve čtvrtek ještě stihli zakrýt dřevo vnitřním pláštěm, tedy posekaným senem z louky u pece Františka, jehož jsme použili dosti mohutnou vrstvu. V pátek byl zhotoven vnější plásť milíře, kdy bohužel ve dvou hromadách, umístěných již pod větvemi stromů z přilehlého lesíka, nebyla hlína dostatečně promočena dešti a sesypávala se z některých částí boku milíře. Bylo tedy lokálně nutno zhotovit nízké vnější hrazení. Na užší ‚navětrné‘ straně milíře jsme ponechali nezakrytou ‚kapsu‘, v níž měl pro zapálení celku být rozdělán a určitou dobu veden oheň, než měla být patřičná dutina zaskládána dalším dřevem a daný sektor pokryt oběmi vrstvami pláště.

V sobotu 10.10.2025 proběhlo zapálení milíře v 11:00 poté, co nám vrchní hutník Ondřej Merta telefonicky oznámil, že nemůže dorazit zavčas. To již přijela i Ludmila Švaříčková (moje lékařka a bývalá přítelkyně) se svými dvěma kluky, Šimonem a Vítkem. Byla ovšem zklamána tím, že se dnešní den nebude konat tavba železa plánovaná pro ně, neb Petr Appel zdravotně odpadl, a tak nebyl přítomen dostatečně brzy ráno, aby se tavba a zároveň zapálení milíře mohly odehrát zaráz v jeden den. Martin Hrubý (ZrMartin) dopoledne rovněž dojel a ujal se založení startovacího ohně pro milíř, zatímco já jsem začal navážet nářadí, určené k tavbám. Jakýkoliv kus dřeva zrovna dnes ale chytal a hořel tak pomalu, že i proto byl milíř zapálen tak pozdě. U toho již ovšem Petr přítomen byl, což nás potěšilo tím spíš, že právě on měl tento sedmnáctý milíř nejprve pokřtít sedmnáctiletou whiskou Craigelaghie a poté jej zapálit vhozením žhavých uhlíků z ohně do k tomu proto určené výdutě. To také učinil, přiložili jsme i hořící kusy dřeva a oheň asi půl hodiny udržovali. Poté se již zdálo, že hoření proniká mezi naskládaná polena. Výduť jsme tedy ještě doplnili dalším dřevem a poté překryli oběmi vrstvami pláště. Napíchali jsme dymníky v odstupu zhruba 30 cm po obou delších stranách milíře těsně pod jeho vrchní částí. Jevilo se, že se rozhořívá poměrně rychle. Podivné bylo již nyní, že jeden z dymníků na úplně opačné straně, než od níž hoření začalo, dosti intenzívně dýmil – první náznak toho, že něco není, jak má. Ale to nás prozatím nezajímalo. Pili jsme whisku, pozorovali milíř i s jiným mým dojedším kamarádem z gymnaziálních let Lukášem Plachým (jejž jsem, já ostuda, po těch letech nejprve nepoznal) a klábosili, zvolna chystaje tavbu na následující den. Lidunčini kluci byli pověřeni nadrcením 13,5 kg praženého sideritu z Erzbergu, u čehož dlouho nevydrželi, spíše pobíhali různě po place a dělali klukoviny. Lidunce jsem slíbil, že s milířem již zaopatřeným a kolegy přítomnými jsem schopen v neděli tavbu bez problému zorganizovat a provést tak, aby skončila zavčas – tedy v 16:00 až 17:00. To jsem ještě netušil, co se začne s africkým milířem z Ugandy, vypadajícím prozatím hezky, tak trochu jako Kilimandžáro, dít v noci...

Již v danou sobotu odpoledne, pár hodin po zapálení, se začal zvedat dosti silný vítr, který paradoxně foukal přesně kolmo na směr údolí, tedy i kolmo na podélný směr milíře, záměrně orientovaného v souladu s očekáváným standardním směrem větru paralelně s údolím. Do půlnoci byl ještě klid. Ale v 1:00 jsem byl probuzen ‚blafnutím‘. Vlivem silného bočního větru a kvůli němu dosti nesouměrnému hoření se milíř ze strany potoka zuhloval ohromným tempem, tak velkým, že se z něj unikající množství hustých zplodin v jedné části zapálilo. Spravila to trocha sena a dvě lopaty hlíny, leč bylo nápadné, že zatímco část polen je již zuhlena, s nimi přímo sousedící kusy nikoliv, mezi oběma sektory se tvořily propady, nebo spíše otvory do milíře, překlenuté z vrchu ještě nezuhleným dřevem, činícím nemožným toto sbouchat dřevěnou palicí a falešné průduchy uzavřít. Situace se postupně zhoršovala, k milíři bylo nutno zpočátku vstávat již každých 40 minut a doplňovat další materiál pláště na vznikající otvory do milíře a vystupující polena pro uhašení plamenů. To již chytaly plyny na celé čelní polovině zařízení. Daná scenérie znepokojila noční hlídku Policie ČR, jenž zastavila u Kameňáku a svítila na milíř i mě dálkovými světly. Poté, co chvíli sledovala podivnou osobu pouze v bílé košili a s čelovkou, jenž plameny uklidnila bez náznaku panických pohybů, pokračovala v jízdě do Adamova. Spotřeba sena a hlíny ale byla výrazná, obával jsem se, jak s oběmi surovinami při tomto režimu vyjdeme. V brzkých ranních hodinách vzplály plyny, povzbuzované k tomu poryvy onoho silného větru, každých 15 či 20 minut po patřičné předchozí opravě pláště. Svrchní polena měla tendenci stále více vystupovat na povrch a znemožňovat sbouchávání celku. Chvílemi jsem si v zoufalství říkal, jestli není lepší to prostě nechat vyhořet nebo zavolat hasiče, ať to uhasí oni. Samozřejmě byl hustý dým po celou noc hnán větrem přímo na můj stan a mě v něm. Údolí bylo zcela zakouřeno zplodinami z milíře, páchnoucími tentokrát podobně jako hořící železniční pražce, jistě ne zcela k libosti sousedky Petry Dohnalové.

Rozum ale převládl, kdyžtak bude ze získaného popele namísto uhlí vyrobena ‚salajka‘ (viz. patřičný příspěvek o sklářství). Nedokázal jsem si představit, jak vydržet další jednu noc tohoto režimu, či i vícero nocí. Zhruba od sedmé hodiny se ale vítr začal utišovat, s tím i častost vzplanutí zplodin. Kusovou pec pro plánovanou tavbu železa jsem zazdil zhruba v 7:00 a zapálil ji pomocí na vzduchu žhnoucího uhlí, vybraného z aktuálního milíře. Během dopoledne dorazila Věra Fejtová, jenž se spolu s Petrem Appelem během dne starala o rozzuřený milíř, zatímco já jsem kusovou pec nadále předtápěl, suše štítek s dyznou, a vozil další nářadí a nadrcené uhlí k tavbě potřebné do kovárny.

Lidunka s kluky dorazila zhruba v 11:00 a jala se drcení rudy. Asi ve 13:00 jsme začali tavit. Navážená směs, kombinace sideritové rudy z Erzbergu s 10 wt% křemenného písku znečištěného kaolínem, se chovala daleko hůře, než svým složením srovnatelná vsázka úspěšně použitá v květnu 2025. Zdálo se po většinu doby, že tavba selže. Byl jsem dosti zdeptán – milíř nejede a tavba pro kluky také ne! Nakonec se ale proces tavby ‚udobřil‘ a za štítkem jsme našli hustou houbu o hmotnosti 2,25 kg, i když dosti uhlíkatou vlivem špatného krytí kovu rychle tuhnoucí a soplící se struskou. Tuto bylo v druhé třetině tavby nutno odpíchnout vysekáním štítku až přímo pod dyznu, aby se vůbec dalo pokračovat. Dmýchali jsme buď já, Petr anebo opět dorazivší Lukáš Plachý, jenž se poté ještě večer otočil pro objednávku KFC pro sebe a pro mě.

Během odpoledne jsem taktéž raději zavolal hasičům, že hlášené pálení milíře je sice pod kontrolou, leč sem tam nám chytnou plyny, což by někoho mohlo přimět k jejich přivolání. Řekli mi, že by stejně nejprve volali mně, než by něco podnikli. To už se ale milíř začal uklidňovat, byť kouřil ještě notně. Jeho tvar ovšem připomínal spíše Alpy, sem tam s hořícími plamínky v údolích, scénu jsem po setmění nazval ‚Flegrejská pole‘ (Campi Flegrei, což je kaldera spící supersopky s horkými vývěry vody a bahna nedaleko Neapole, v níž leží město Pozzuoli).

Provozovatel blízké Švýcárny Robby si milíř večer také nafotil a natočil. V noci k němu bylo nutno vstávat až s výjimkami pouze každé dvě hodiny, a tak jsem se i vyspal. Během této doby se boule na milíři ‚vyfoukly‘, ráno většina celku opět začala připomínat původní tvar milíře, akorát zploštělý. I jeho povrch, až na pár polen, byl zuhlen. Svitla ve mně jiskérka naděje. Zbylý ‚hřbet‘ na závětrné straně mohutně dýmil, dymníky si víceméně dělal sám. Občas bylo dané propady nadále nutno zapravovat senem a hlínou. Zmíněný hřbet se až do středy postupně zplošťoval, nakonec zbyla jen jeho taktéž dosti pokleslá část paradoxně hned vedle místa, kde byl milíř původně zapálen. Hoření tak dřevo v něm víceméně oběhlo do kolečka! Noci byly již klidné, vstávat a korigovat hoření a propady bylo nutno pouze v rámci přirozené potřeby jít na záchod. V průběhu čtvrtka a pátku jsme milíř pońechávali chladnutí.

První vybírání uhlí jsme uskutečnili až v sobotu, dne 18.10.2025. Vzhledem k ohromnému množství horkého materiálu a poměrně malému manšaftu (standardně jen Petr a já) jsme v průběhu předchozího týdne s asistencí O. Merty zakoupili deset plechových sudů s víkem, každý o objemu 200 litrů. Do nich jsme vyhrabávané uhlí plnili, poté patřičný sud vždy zakryli deklem a plnili další. Po zhruba 5 – 6 hodinách, kdy i kovové dekly beček zchladly, jsme uhlí bezstarostně vysypávali na hromady vedle uhlířského placu, kde jsem na to posekal trávu dosti nakrátko. Denně šlo sudy naplnit i dvakrát, jednou ráno a poté k večeru, mezitím bylo možno pytlovat uhlí z předchozího dne anebo uskutečňovat tavby železa. Ty však budou popsány v druhé separátní části příspěvku o jiném dění v rámci doby strávené pálením tohoto milíře, na niž je zaujatý čtenář odkazován (opět v sekci 'Zprávy & články').

Navečer v úterý 21.10.2025 po patřičné tavbě jsme rozebrali zbytek milíře včetně jeho ne zcela zuhlené části. Z nedopalků jsme se rozhodli postavit milíř typu ‚Burkina Faso‘, kde tamější obyvatelé pouze dřevo navrší na hromadu a zapálí jej, vítr nevítr. Až jsou přítomny pouze žhavé uhlíky, celek jednoduše zahážou pískem či hlínou. Po získání až třímetrových plamenů a jejich útlumu, kterak se dřevo již z větší části rozpadlo na žhavé uhlíky, jsme udělali přesně totéž, výsledkem jsa mohutně kouřící krtinec. Ve středu ráno (po jednom propadu v noci) tento již nekouřil a bylo možno jej rozebrat. K naší spokojenosti bylo uhlí získané v něm drobnější, ale i tak použitelné. Zuhlilo se vše, popel přítomen nebyl, dost možná i vlivem překotného shoření daných polen, již zcela proschlých a částečně zuhlených z milíře hlavního. Vzniklo zhruba 230 litrů jemného uhlí, použitelného do kusových pecí téměř bez nutnosti jej drtit.

V pátek 24.10.2025 dorazil vrchní hutník Ondřej Merta s muzejním vozidlem, za účelem přesunutí sudů a pytlů s uhlím na bezpečné místo. Celkově jsme jich získali 87 a půl, váhově zhruba 2,5 tun uhlí a to ve zcela suchém stavu, vděk jeho chlazení v sudech, nikoliv zkrápěním vodou. Kusy mají poněkud menší hrubost než obvykle (do velikosti velké pěsti), jsou nicméně vhodné do výhně i kusových pecí, do nichž je potřeba materiál stejně nadrtit na velikost vlašského ořechu.

Zpestřením tohoto dne byl soucit manželského páru s dcerou nad podle nich zuboženým špinavým žebrákem v lesním baru u Švýcárny, nabízeje mu dvě stě korun, ‚ať si taky něco dá‘. Pochopitelně šlo o mne, zcela začerněného kvůli vybírání uhlí z milíře a jeho pytlování, to vše v zoufale roztrhaných kalhotech. Situaci jsem jim pobaveně vysvětlil, sdělil jim, že na lesním baru mám předplaceno, a tak se smáli roztomilé situaci a vyfotili si se mnou selfíčko.

A co jsme tedy zjistili? Stran milíře ‚ugandského typu‘ – tedy toho hlavního – jsme se poučili, že jakýkoliv typ ‚ležatého milíře‘ (polena skládána vodorovně), jímž je i tento, je třeba zapalovat z návětrné strany ale zvrchu, nikoliv pomocí výdutě z boku, jak jsme učinili my. Naše chyba vedla k příliš rychlému šíření hoření (přeměny dřeva na uhlí) a to v celé výšce milíře, což bylo ještě podpořeno silným bočním větrem. Svrchní vrstva polen se tak nestihla prouhlit, milíř měl přílišný tah a nešlo jej sbouchávat pro uzavření propadů/otvorů do jeho nitra, zastřešovaných nezuhlenými poleny prostupujícími z pláště na povrch.

Výhodou tohoto typu milíře není pouze jeho velmi rychlá stavba s minimální nutností dřevo krátit či štípat, rovněž lze zuhlovat několik typů dřevin zaráz, měkké i tvrdé, v jednom zařízení. Jeho snadné zapálení bez nutnosti protivného opakovaného doplňování krále jako u milíře německého typu velmi zpříjemňuje počáteční obsluhu během prvního dne hoření.

Postavení celého zařízení na dřevěném roštu, což vede k většímu nasávaní vzduchu zespoda, vskutku umožňuje při dobrém hoření zuhlení celého obsahu milíře, včetně nejspodnější vrstvy narovnaných polen. Jediné nalezené zbytky ve zcela zuhlených partiích milíře byla torza několika málo bukových štíp, tvořících původní rošt.

Milíř typu ‚Burkina Faso‘, jenž de facto milířem není (pozn. autora: Užíváním pojmů ‚milíř typu...‘ úspěšně irituji svého uhlířského mistra Jiřího Kaderu) překvapil svojí vysokou účinností i když – nedopalky z milíře hlavního již byly několikadenním žárem zcela prosušené a částečně zuhlené, což mohlo hrát jistou roli.

Závěrem vyjadřuji výraznou spokojenost nad výkonem jak Věry Fejtové tak i Petra Appela u milíře, kór když se nacházel ve 'zdivočelém' stavu, kdy oba prokázali (hlavně Petr, jenž ovládá i stavbu daného zařízení), že jsou uhlířského řemesla (alespoň v rámci ležatých milířů) již plně schopni.