Akce Pec2025 alias hutník mezi skláři

Vídeňskou univerzitu jsem opustil již v brzkém odpoledni 27.8.2025, abych se pomocí patřičného autobusu firmy Regiojet dostal do Brna a odtud rychlíkem do Havlíčkova Brodu ještě v nějakou rozumnou večerní hodinu. Cesta však byla krkolomnější, než jsem plánoval. Kvůli zácpě ve Vídni autobus dorazil do Brna později než měl, čímž jsem propásl spojení do Brodu s odjezdem v 18:09 a musel tedy tvrdnout dvě hodiny v centru Brna. Navíc zrovna během těchto tří dnů, kdy jsem se potřeboval jednou po 15 letech dostat na Vysočinu vlakem, byla čtyřdenní výluka na trati mezi Brnem a Křižanovem! Do cíle jsem tak dorazil až po desáté večer a byl převezen Věrou na místo, louku nacházející se na periferii Havlíčkova Brodu, severně od rybníku Cihlář.

Tam jsem již rozhodně nebyl sám, byli přítomni i další lidé včetně dvou sklářů z rakouského muzea pod širým nebem v obci Elsarn a skupinky skautů, pověřených topením přes tuto noc. V peci se topilo nepřetržitě (byť lehce) od předchozího dne po jejím přerušovaném vysušování mistrem Františkem již od pondělka. Zatím ale poměrně slabým ohněm, aby se šamotové pánve v peci prohřívaly pomalu a nepraskly důsledkem přeměny v nich obsažené vlhkosti na páru, rovněž jako pec samotná. Místy bylo z mohutné vyzdívky zařízení, připomínajícího lokomotivu, vidět unikající vodní páru. Ujal jsem se ihned přikládání spolu se skauty a dal si noční tříhodinovou směnu do 2:00 ráno. Předtím jsme spolu s rakouskými skláři, jenž ovšem i taví železo, vedli na dané téma obsáhlou debatu. Mnohé jejich poznatky zcela protiřečily našim vlastním zkušenostem (my samotní máme už jistě přes 200 taveb za sebou), například vzývali používání dřevěného uhlí na bázi měkkého dřeva a nízkou intenzitu dmýchání. Nakonec se ale projevilo, proč dělají mnoho věcí z našeho pohledu špatně (ale projde jim to). Jejich pec válcovitého tvaru má asi tak trojnásobný objem pecí našich a jak známo, čím větší objem kusové pece (tím lépe drží teplo), tím méně je náchylná lidské chybě, ať už stran používaného paliva či režimu dmýchání. Je též možné, že mají velmi dobře tavitelnou rudu (možná až příliš), a tak mírné dmýchání stačí. Daný materiál neznám, ale říkali, že je to ruda bahenní, čili určitý typ limonitu. Stran skla se specializují na výrobu replik keltských náramků a do Havlíčkova Brodu dorazili proto, aby si zkusili i sklo foukat. Jejich vlastní sklářská pec je mnohem menší než ta místní, která svým tvarem i velikostí připomíná malou lokomotivu. Na rozdíl od místní pece má ta jejich rakouská dvě topeniště, aby bylo možno citlivěji regulovat teplotu jak v kopně pece (kopulovitá struktura s pracovními otvory, jednalo-li by se o lokomotivu klasickou, takže tam, kde sedí strojvedoucí), tak i v takzvané ‚tamprovně‘ od německého slova ‚tempern‘, tedy komoře, kde má klasická parní lokomotiva kotel. Daná prostora je mnohem chladnější a slouží ke kontrolovanému chlazení již vyfoukaného zboží při nejlépe 450°C po dobu několika hodin až dokonce let (čočky na Hubbleův teleskop), dle síly jeho stěny. Zde v rámci pohárů navzdory tenké stěně výrobku tak 5 až 6 hodin, krýgle na pivo zhruba 8 hodin. Při teplotách nad 500°C se během dané doby zboží v tamprovně pomaličku ‚složí‘, neb je materiál stále lehce plastický, a speče se do placatých útvarů, jež je naštěstí alespoň možno recyklovat a roztavit v peci v další vsázku pro výrobu zboží nového. Při příliš nízké teplotě naopak navzdory temperování skleněné výtvory popraskají.

I poté musí produkty nadále chladnout dostatečně pomalu, což se historicky řešilo zahrabáním vytemperovaného zboží do popele, tedy dostupného materiálu s náležitě nízkou hustotou a tedy i dostatečně nízkou tepelnou vodivostí (je to tedy tepelný izolant), aby toto pomalu vychladlo až na pokojovou teplotu. Pokud je výrobek ze skla ponechán pokojové teplotě bez těchto kroků, sklo rozpraská, a to vlivem rozdílu mezi teplotou jeho již chladnějšího plně ztuhlého povrchu a ještě lehce plastické vnitřní části stěny, jenž při svém vlastním (pomalejším) chladnutí (a tedy patřičném smršťování) vytváří pnutí vůči již zcela pevnému povrchu. Dnes užívají skláři mullitovou žáruvzdornou vatu zvanou ‚Sibral‘, do níž produkty po jejich výjmutí z tamprovny zabalí nebo danou vatou obloží vnitřek kovových nádob, vytvořiv tak něco na způsob termosky. Brzy jsem měl zjistit, že právě správné temperování a vychlazení zboží je ten nejcitlivější a nejstěžejnější krok v rámci získání ať už téměř čehokoliv ze skla, kromě velmi malých předmětů...

Další den již byli přítomni i dva čeští skláři, Milan Jonáš a František Novák (sklárna Dobronín), jenž již nainstalovali své nářadí na paletami a dřevotřískou tvořenou pracovní plošinu z pravé strany pece. Topil jsem přes den, pec již začala spotřebovávat více dřeva, kterak dlouhý plamen šlehal až na patu zadní části topící komory pod kopnu - opatřenou dvěma pracovními otvory z každé boční strany. Skrze pootevřené ‚placky‘ – tak se říká šamotovým deskám, jenž překrývají dané pracovní otvory - již v pozdějším odpoledni začal být v peci vidět temně rudý žár. Používáno je výhradně dřevo měkké, kvůli delšímu plameni. Mistři ovšem říkali, že to jde i s dřevem tvrdým, ale není to ono.

Co lze velmi ocenit, je snaha některých sklářů (třeba Milana) o to, reprodukovat výrobu sklářského kmene, tedy výchozí směsi pro sklo ‚postaru‘ (používaje výhradně přírodních surovin, jenž se při teplotě od 1050 – 1100°C již zcela roztaví a získaná tavenina se ‚tahá‘ jak sklo). Používají k tomu křemennou drť vyoraných kusů křemene z místních polí, dále popel samotný v roli prvotního taviva, ale posléze i jeho výluh zvaný ‚salajka‘ (směs uhličitanu sodného a draselného) a mimo to ještě přírodní sodu coby další tavivo. Pro vyčištění přírodní sody od síranu sodného (který jinak ‚nažírá‘ sklářskou pánev) vymysleli rakouští skláři fintu, a to sice smíchat surovou sodu, posbíranou v jejich případě na březích Neusiedler See v Rakousku, s vápencovou moučkou a poté celek ohřívat při 900°C. Výsledná černá hmota se po svém rozdrcení a rozpouštění ve vodě rozdělí na rozpustný podíl, obsahující pouze sodu, a zbytky vápencové moučky s nerozpustným sádrovcem (tedy síranem vápenatým) , jenž se usadí na dně a který na sebe navázal veškerou síru. Slitím vodného roztoku do jiné nádoby a jeho odpařením je proces získávání čisté sody dokončen.

Výroba ‚salajky‘ je taktéž poměrně jednoduchá – jistý slovenský kolega přítomných českých sklářů ji pro ně vyrábí. Recept má dle mých zkušeností správný, dokonce elegantní! V rámci svých pokusů získat to samé jsem hledal na internetu, kolik sody a potaše je obsaženo v popelu. Vychází to na jednu desetinu váhy popela (tedy 100 g na 1 kg popele). Zároveň se tento celý rozpustný podíl z jednoho kg popele zcela rozpustí v jednom litru vody, vážícím taktéž 1 kilogram. Tedy na 1 kg popele je zapotřebí nejméně 1 kg (tedy 1 litr) vody. Ale část dané vody zůstane zasáknuta v jeho nerozpustném podílu, jejž promočila. Je tedy lepší použít dva litry vody na kilogram popele, a směs ještě ohřát k bodu varu, což vede k vyšší rozpustnosti všech složek salajky, ale naopak nižší rozpustnosti vápníku (uhličitan vápenatý ma obrácenou rozpustnost, tedy klesající s teplotou, což dobře známe vděk přítomnosti jeho krust ve varných konvicích). Stejně je po slití získané tekutiny do druhé nádoby (poté, co nerozpustný podíl klesl ke dnu nádoby první) nutno veškerou vodu odpařit, získaje tak kůry kýženého světle béžového materiálu. Tento na rozdíl od ‚klasické‘ historické ‚potaše‘ ovšem není žíhán.

Poté, co byly připraveny veškeré suroviny, tedy křemenný písek (skláři dbají na výběr nejbělejších a nejčistších kusů křemene, neb například pouhá povrchová rez již způsobí sytě zelenou barvu výsledného skla), salajka, popel a soda, se ponejprv smíchá jemná drť křemene s určitým množstvím popele a vodou a z dané směsi se vymodelují bochánky tvarem i velikostí připomínající běžnou housku. Dané bochánky jsou vloženy do malé pece, jenž poněkud vnějším tvarem připomíná pec chlebovou, a temperovány na 900°C, než slinou. Po vychladnutí je hnědý materiál, tak škaredě vypadající, že by ho jeden odkopnul, znova najemno rozdrcen (skláři říkají ‚nafritován‘) a smísen s dalším podílem čerstvého popela a nutným množstvím vody, jsa opět vymodelován do patřičného bochníčku a zase ohřát na teplotu kolem 900°C. Toto se opakuje asi třikrát, sklář Milan tvrdí, že měl nejlepší výsledky v rámci hmotnostního poměru původního písku či nafritované směsi z předchozího kroku vůči popelu při hodnotě 6:4, tedy v lehký neprospěch přídavku nového popele. Postupně lze vidět, jak materiál po každém dalším ‚propečení‘ čím dál více sklovatí. To, co na začátku vypadalo jako hnědá nezajímavá hrouda, připomínající malé uschlé kravské lejno, je po opakovaném fritování a nabohacení dalším popelem již kus sklovitého materiálu různé barvy dle použitých příměsí, stále ale ještě velmi nečistého, špatně tavitelného a plného různých vměstků.

Po jeho opětovném rozemletí (nafritování) a smísení s patřičným množstvím salajky již ovšem celek putuje do sklářské pánve, nádoby ze šamotu svým tvarem podobné květináči, včetně síly stěny (to mě zaskočilo), v níž je směs roztavena, skláři říkají 'utavena'. Pro regulaci vlastností skla, třeba jeho ‚délky‘ – tedy jak dlouho/při jak nízké teplotě je ještě tvárné - je nakonec přidáno určité množství sody, a směs promíchána velmi neočekávaným způsobem – v malých pánvích pomocí půlky brambory na kovovém drátu, u velkých pánví kusem na kovové tyči přítomného válce či hranolu ze zcela vodou promočeného dřeva. V obou případech je to var vody obsažené ve vnořené bramboře či dřevu, jejíž unikající bubliny ‚pročeří‘, tedy zhomogenizují, sklářský kmen či vsázku.

Ach jo, zas ty jejich pojmy, takže – pokud byl respektován postup uvedený výše za použití pouze přírodních surovin, nazývá se získaný materiál a jeho tavenina ‚sklářský kmen‘. Jakmile by ale směs obsahovala byť jen jediný střípek recyklovaného skla (anebo jen jej), už je to ‚vsázka‘. V obou případech je však výsledkem roztavené sklo, připravené na zpracování.

Čtvrtek byl jinak relativně klidný, sem tam až nudný, přikládal jsem jen jednou za půl hodiny, nic se nezapisovalo. Věra Fejtová, k níž jsem si pro lehkou změnu atmosféry sem tam odskočil, připravovala dvě kusové pece pro tavbu železa z místního jílu, stavěla patřičný přístřešek a spolu s kolegyní Alenou, druhou odpovědnou osobou z Muzea v Havlíčkově Brodu, řešila celou logistiku. Krom toho stíhala s jinými kolegy drtit vlastnoručně nasbíranou rudu ze Starého Ranska, jenž se mi jevila jako podezřelá již od začátku. Ale nepředbíhejme...

Po nočním topení (já zase do 2:00) byla pec již v pátek zhruba ve 13:00 nahřáta. Pojem ‚nahřáta‘ znamená, že ať už sklářské kmeny či vsázky byly vloženy a již taveny po několik hodin v pánvích za teploty minimálně 1050°C. Co mě trochu zaskočilo byla skutečnost, že sklářský kmen či vsázka se do pánví přidávají až po dostatečném nahřátí pece i pánví samotných. Celkově byly přítomny, tuším, tři pánve. Ta největší, Františkova, obsahovala vsázku z jeho recyklovaných nepodarků z lesního skla (nahrubo nadrcené střepy) pro předvádění výroby různých historických replik pohárů z 2. století našeho letopočtu. Dvě malé pánve skláře Milana oproti tomu obsahovaly sklářský kmen dvojího typu, jehož výroba byla popsána výše, ale v rámci jedné varianty s křemennou drtí znečištěnou železem a v rámci druhé pánve s podrceným křemenem zcela čistým. Jeho směsi byly trochu ‚krátké‘ a vyžadovaly vyšší teplotu v peci nežli pouhých 1050 až 1100°C. Pokusný vzorek skla, extrahovaný z železem znečištěného kmene, poskytl nádherně průhledné sklo tmavě zelené barvy.

Dorazil i podle sklářských mistrů stran topení trošku problematický Petr Voříšek, inženýr přímo z Havlíčkova Brodu, jenž si v rámci svého zájmu o sklo vyrobil plynovou pec ze své domácí kuchyňské trouby též na plyn, a začal se sklu věnovat na vlastní pěst, obětuje tomu ve složitých začátcích i kusy svého linolea před onou troubou, na něž tavenina při jeho prvotních pokusech dopadla. Petr se ihned hrnul k přikládání do pece – to je od něj hezké, je nás tedy více na tu samou činnost - ale skláři se zdáli být trochu nesví. Topná komora (tedy celý spodek ‚lokomotivy‘), jenž nakonec zespoda vyúsťuje do kopny v zadní části pece, dlouhý plamen omývaje veškeré pánve přítomné na rantlu na úrovni pracovních otvorů, má být, dle samotných sklářů, zásobována metrovými poleny ze suchého měkkého dřeva, jehož sklář František (hlavní mistr) pořídil 10 metrů pro čtyřdenní kampaň, pouze na jejím ústí. Tah nahřáté pece poté ‚vede‘ několikametrový horký plamen až do kopny, tento by ale neměl ‚vyhřezávat‘ příliš ven z pracovních otvorů pece – je nad ní koneckonců dřevěný přístřešek a navíc vznikají saze! Ty, když se nalepí na zpracovávané sklo, způsobí jednak černou barvu jeho povrchu, zároveň ale další sklo na sazemi znečištěný povrch skla předchozího nepřilne (takže krýglu třeba upadne ucho, anebo se to prostě vůbec nedá slepit). Petr ovšem začal dychtivě asi čtyři metry dlouhým hrablem zasouvat polena až do zadní části topeniště, přímo pod kopnu, ‚lokomotiva‘ vzplála. Já jsem s tím nic nadělat nemohl, navíc mi ještě sklářští mistři v tu chvíli jasně neřekli, že tak je to špatně. Celkově mi správný styl topení v peci sklářské, včetně prvotního nahřívání, připadá velice podobný topení v naší selské vápence. Holt vlhkost musí na začátku vyschnout v libovolném typu kamene, aby se tento neroztrhl – ať už v rámci ‚našeho‘ vápence či místní ruly, z níž je spodní část a klenba topeniště pece na sklo v Havlíčkově Brodu vyrobena, takže se musí začít pomalu a zvyšovat žár opatrně...

Namísto upřesnění, kterak tedy topit, mě skláři podrobili již teď v pátek první zkušenosti se zpracováním materiálu zvaného ‚sklo‘, z něhož jsem dosud pouze pil a jedl. A to předtím, než jsem vůbec mohl vidět, jak se daná hmota za horka vůbec chová, z rukou mistrů! Hutnicky a kovářsky založený člověk je zvyklý, že se nahřátý materiál dá tvarovat pouze do té doby, než přestane být vidět ‚barva‘ – tedy jen dokud kus oceli ještě žhne. Ano, dá se pokračovat i poté, ale už to není ‚kování‘ nýbrž ‚kutí‘ – kdy se ovšem alespoň železná lupa rozpadá a praská, nebo minimálně ‚ztvrdne‘. U skla je to jiné...

Mistr František mě pověřil zhotovením takzvaného ‚kerblíku‘ – prvotní bubliny (oni bublinám jinak říkají ‚baňky‘) na konci ‚píšťaly‘, to je ta trubka, jenž se smočí do skla v některé z pánví a pak se do ní začne foukat. Termín ‚kerblík‘ opět pochází z Němčiny, jak mi skláři sdělili, a já jsem domyslel, že původní název je ‚Kernblase‘ tedy ‚jádrová‘ či ‚centrální‘ bublina‘. Teprve povrch kerblíku (musí mít správnou velikost v rámci zamýšleného kusu) lze poté obalit dalším roztaveným sklem v dostatečném množství a začít foukat zamýšlený tvar patřičné velikosti. I tedy jsem smočil píšťalu do pánve... To je to jediné, co jde relativně bez problému – hladina skelné taveniny v pánvi vypadá jako voda a stín píšťaly se na ní jasně odráží. Lehké ponoření jejího konce a rotace vede k akumulaci kulovité masy skla asi o průměru 3 cm, skláři to umí regulovat i stran tvaru. Píšťala spolu s danou taveninou je přemístěna k ‚želízku‘, toť prostý tlustý železný plocháč či deska, na němž je tavenina vyválena do tvaru podlouhlé ‚kapky‘. Poté je již nutno do píšťaly foukat, ona samotná jsa orientována směrem nahoru, ale proboha nepřefouknout! Sklo na studený kov nelepí, to jsem též v té chvíli nevěděl, proto musí být veškeré konce píšťal i jiných nástrojů, na něž se sklo nabírá či se s ním poté manipuluje, neustále nahřívány v pracovním otvoru pece. Není jedno, jestli je i samotný kerblík vyfouknut s píšťalou orientovanou vzhůru (obvykle ano), vodorovně, či dolů – v prvním případě sklo ‚teče‘ v rámci stěny dané baňky blíže ke konci píšťaly, a je tak získán kerblík s tenkým dnem (dále od píšťaly) a silným vrškem. Ve vodorovné poloze se víceméně se sílou stěny nic neděje, foukání baňky nebo kerblíku směrem dolů vede naopak k tlustému dnu a tenčí stěně poblíž zakončení píšťaly.

Navíc mi v té chvíli nebyl jasný skutečný účel rotace píšťaly namočené do skla, již lze spatřit na videích, týkajících se foukání skla. Myslel jsem si, že musí být rotace pravidelná, leč přesný opak je pravdou – důvod otáčení píšťaly je ten, že sklo na ní začne okamžitě stékat směrem dolů vlivem gravitace, takže aby neukáplo na zem, a pouze a jenom proto, je nutno otáčet píšťalou podél její podélné osy tak, aby byla tavenina udržována de facto v ‚trvalém pádu‘ a byla přitom nejlépe neustále centrována s podélnou osou nástroje.

No, takže jak to celé vypadalo... Nervózní geolog nabral sklo z pánve na píšťalu. To mu šlo. Instrukci od mistrů přesunout taveninu na želízko s píšťalou neustále ve vodorovné poloze však splnit nedokázal, dbaje na obvyklá (a hluboko zafixovaná) pravidla hutníků nésti nejlépe vše žhavé tak, aby to někomu neplácli na břicho či záda (nebo jinam). Takže, jak s puškou, s hlavní buďto dolů či nahoru (u mě nahoru), jsem se přesunul k želízku. Manévr byl ale tak hbitý, že jsem celkem nic nestihl pokazit. Jenže do jakého tvaru to vyválet jsem přesně nevěděl, navíc mi to začalo stékat dolů! Na to mě nepřipravili! Nervózní z toho, že mi již začala mizet barva (viz. výše), jsem, nehledě na špatné centrování kusu po příliš dlouhém válení skla na želízku, zvedl celek do výše a začal foukat – leč se nic nedělo. A tak jsem zkusil foukat více...

Poté, co mi patřičným přetlakem v mozku praskly zhruba čtyři žilky, se mi kupodivu povedlo vytvořit malý kerblík. Jenže tím to nehaslo – mistr František mě pověřil nabráním další taveniny na onen kerblík. To jsem učinil, leč jsem neměl jedinou představu o tom, co pak s tím! A ještě mi to furt padalo/stékalo, já stále nechápaje, proč se s píšťalou musí otáčet! Nakonec jsem baňku, mající ve svém nejlepším stádiu životnosti průměr asi 12 cm, přefoukl i proto, že jsem masu skla necentroval. Ale obdržel jsem pochvalu, že i když to nebylo dokonalé, někteří sklářští učni bojují jen se samotným kerblíkem údajně i půl roku. Zase ale – mám si myslet, že jsem já sám tedy tak schopný, nebo naopak že někteří učni jsou zkrátka absolutně beznadějnými případy?

Kromě nalisování asi tří medailí, kdy jsem zkoušel pracovat se štemplem a ‚nůžkou‘, tedy nůžkami (skláři mají jen poskrovnu normálních názvů pro své nářadí), což mi též v tento den nešlo, opět nejsa na sklo zvyknut, jsem se raději zase chopil přikládání a provozu pece samotné – koneckonců i tam bylo čemu se učit.

K večeru se již na place začali objevovat rozliční jiní lidé z různých profesí, připravující se na sobotní a nedělní mumraj. Jako vrchní hutník dorazil kovář Jan Lokajíček (Loki) i s rodinkou, rovněž tak nám z Josefova známý kovář Erik, jenž rád nosí kroužkovou zbroj a několikero těžkých palic současně. Spolu s Věrou Fejtovou jsme v prodlevách mezi přikládáním do sklářské pece hodnotili místní rudu, kdy jsem opět i Lokimu sdělil své obavy. Veškerá ruda nabrána Věrou bez přítomnosti geologa ve Starém Ransku byl zvětralý hadec – není vše ruda, co se rezavě tváří – a jasně jsem naopak mohl rozpoznat pizolity, takové kulaté závalky v těch rudních kouscích, u jejichž sběru geolog přítomen byl. Analogickou rudu jsme zde v Josefově získali z Albánie, máme jí asi tunu, ale ještě se nám ji nepovedlo ‚zprovoznit‘. Nicméně jiná surovina přítomna nebyla, takže se nedalo nic dělat. Dojely dvě skupiny hrnčířů, jedni mající stánek se zakuřovanou neglazovanou keramikou (jenž se též chopili následujícího dne pečení chleba a jiných pochutin), druzí s bohatě zdobenou glazovanou keramikou modernější doby.

Přijel i další kovář, nabízející divákům svoje různé výrobky (pro veřejnost aktivně koval otvíráky na pivo z předem svařených polotovarů), další zainteresovaní se chopili rozjetí místní udírny a přípravě zařízení pro výrobu placek a dalších laskomin pro návštěvníky. Skleněné produkty (lesní sklo), vyrobené mistrem Františkem v jeho sklárně, zaujímaly jeden celý další stánek. Mezi jeho historickými replikami figurovaly i poháry, jež je možno zhlédnout ve světově profláklých filmech či seriálech, jakými jsou například Game of Thrones a Gladiator 2. Inu, je známý! Akorát nezvládl pro Američany vyrobit požadovaný pohár z lesního skla bez bublin, ne kvůli osobní neschopnosti, ale protože právě přítomnost bublin definuje ‚lesní sklo‘ jako takové!

Dorazili i další skláři. Jeden naši pec vůbec nepotřeboval, měl svůj stánek a plynový hořák, nad kterým z různě barevných skleněných ‚tužek‘ utavoval, svařoval a tvaroval korálky a malé předměty. Jiný přibyvší sklář, Lukáš ze sklárny Královec u Žďáru nad Sázavou (on ji provozuje), neopomněl hýřit vtipy vůči Brňákům, poté co zjistil, že jsem odtud. Asi jej sejří, že je občanem vzdálené a chudé okrajové kolonie daného velkoměsta! Nicméně jsme si všichni velmi rychle porozuměli, nejpozději poté, když zjistil, že na mě to jeho ‚antibrněnství‘ vůbec nezabírá. Lukáš byl téměř po celou následující dobu druhým sklářským mistrem spolu s Františkem, jemuž asistoval – neboli vyráběli zboží spolu, v jedné osobě toho moc udělat nejde. Rovněž pomocí 'cvokajzu' (zkrátka velké pinzety - z německého slova 'Zwickeisen') vyráběl malé lišky a koníky, tahaje sklo oním nástrojem pro zformování končetin, čumáčků a oušek z masy taveniny nalepené na binďáku. S potřebou sklářů neustále vyrábět zboží pro návštěvníky jsem já již kerblíky nedělal (což mi s daným stále nulovým stavem vědění o skle v tu chvíli ani nevadilo) a nadále jsem topil v peci.

Přítomen byl i Františkův syn, taktéž jménem František a sklář pod patronací svého otce, jenž byl ovšem permanentně jaksi namručený po celou dobu akce, možné okolnosti kolem toho ponechme stranou. Konec dne byl pěkný, snažil jsem se zapamatovat si veškeré názvy sklářských nástrojů a pomůcek do budoucna (jak řečeno výše, skoro nic se nenazývá normálně a ani tak nevypadá) a pozoroval mistry při práci, odezíraje, jak se sklo při patřičné teplotě vskutku chová a co s ním lze dělat. Rovněž jsem byl pověřen, coby topič, měřením teploty v kopně při každém přiložení, nyní již po čtvrthodině, pomocí termopistole a zapisovat dané hodnoty do tabulek, jak to chtěl sklář Milan kvůli jednomu svému kmeni, jejž hodlal zpracovávat další den dopoledne.

I bez termopistole by bylo šlo patřičnou teplotu udržovat či regulovat – zpoza lehce odklopených ‚placek‘ byly vidět skrz pracovní otvory pece typické ‚barvy‘, jež i hutníci a kováři dobře znají a umí podle nich poměrně přesně odhadnout teplotu v rámci daného pyrotechnologického zařízení, zde tedy konkrétně jak moc jsou již kopna i pánve v ní horké. Zvláštní byl jakýsi vjem, zřejmý jen topícímu, udavší se asi během pouhé půl hodiny k večeru, kdy pec jakoby ‚povolila‘. Najednou bylo zapotřebí daleko méně dřeva (asi polovina) pro udržení kýžené teploty v kopně, tedy okolo 1100°C. Nejspíše mohutné boční zdivo, podpírající klenbu topeniště, konečně zcela po dvou dnech proschlo, a tak odpar vlhkosti přestal ‚krást‘ ze zařízení teplo. Měření teploty v tamprovně, v níž již bylo uloženo v tento den vyrobené zboží, probíhalo víceméně náhodně, ohledně toho zápisky vedeny nebyly. Tamprovna samotná, u této pece tvaru lokomotivy coby podlouhlá komora, navazující na kopnu, je přítomna na samotné klenbě z kamení a jílu, jenž tvoří spodní část celého zařízení a vymezuje topeniště. Teplo do tamprovny vniká dvěma způsoby – buďto přímo zespoda tepelnou vodivostí klenby, pod níž se topí, anebo otvorem z kopny, jehož průchodnost je pečlivě před nahřátím pece zregulována sibralovou plackou, aby tam toho tepla zase nešlo moc – pamatujme na optimální teplotu 450°C! Jemné korekce teploty (tak o plus mínus 50°C) lze provádět částečným či úplným zakrytím či odkrytím čtvercového otvoru, jímž se do tamprovny vkládá zboží, dalším kusem sibralu. Anžto není vidět při 450 °C žádná záře (‚barva‘) ani v noci, nikdo netušil, co se se zbožím v tamprovně odehrává. To na rozdíl od roztaveného skla samotného (František s Lukášem či svým synem byli aktivní až do tmy), jež potmě stále temně rudě září, jsa do jisté míry tvarovatelné i kolem teploty 550°C, dle síly stěny zamýšleného výrobku.

V tuto noc jsem se rozhodl netopit, byli přítomni i jiní ‚topiči‘ a zapisovatelé. Zhruba ve 23:00 jsem se se všemi rozloučil a šel ulehnout do stanu, zapůjčeného mi Věrou Fejtovou, jenž se mi již od začátku jevil jako velmi podobný stanům z Kauflandu a jiných 'levných' obchodů... Nutno ale podotknout, že jsem si již i v rámci předchozí noci užíval skutečnost, že spím ve stanu výjimečně nejen na karimatce, ale i jsa podložen dekou a pod peřinkou, nikoliv v mrzkém spacáku! Vše se ovšem zcela změnilo (a to vím přesně doteď) v 1:33 sobotního rána, kdy se konečně přes noc sesbíral dostatek bouřkových mračen na pořádnou noční průtrž. Již asi o dvě minuty později, v 1:35, mi bylo zcela jasné, že jsem se stran ‚kvality‘ stanu nemýlil – napadlo mě v tu chvíli několik označení, mezi nimi ‚lehký zpožďovač dešťových kapek‘ či ‚stínítko proti protivnému svitu Měsíce pod širákem‘. Naštěstí, maje peřinu, jsem neměl vybalen svůj spacák, jenž byl tedy stále suchý. S ním jsem zbaběle ‚zdrhnul‘ ze stanu pod dřevěný přístřešek nad pecí, o němž jsem se domníval, že ‚těsní‘. Chyba! Jediné suché místo, jež bylo přítomno, byla část pracovní plochy tvaru čtverce rozměru pouhých jeden a čtvrt metru, nad níž byla přes spíše zflikovanou střešní krytinu během pátku natáhnuta plachta z plastelu – tedy té samé pogumované textílie, z níž jsou vyrobeny plachty na kamiónech, nebo ty na našich železářských měších. Ale kam s nohama!?

Nakonec jsem se nějak prospal, probudiv se s nohama vyzvednutýma do výše na čísi židli, kam jsem odložil chodidla a lýtka, aby byla v suchu včetně dané partie spacáku, s poměrně vážnou bolestí v bedrech, jenž přetrvávala po zbytek akce. Vše ve stanu bylo ráno vlhké, leč ne zcela mokré, kromě pár kusů oděvů. Ty jsem dal sušit na soustavu ráhen nad sklářskou pecí, na níž je přes rok uloženo i ono dlouhé hrablo, jehož užívání se tak moc líbí Petru Voříškovi. Dvě mohutné kaluže vody vpravo a vlevo ve stanu šlo vysušit/‘odeždímat‘ trikem – mimochodem, všimli jste si, že dešťová voda i vlhkost zespoda do stanu snadno pronikne, ale odtéci pryč se jí už moc nechce!? Přesně tento případ!

Skláře ovšem očekával daleko horší ranní úděl. Já, neznaje ještě zevrubně pec, jsem se k tomu v tu chvíli vyjadřovat nedokázal a nemohl. Nicméně, vlivem toho, dle sklářů, že Petr Voříšek večer zaklopil zpět všechny placky na pracovních otvorech v kopně, bylo příliš mnoho tepla směrováno do tamprovny. Ta, při nahodilých měřeních termopistolí ještě daný večer, dosahovala konzistentně teplot nad 500°C (v průměru 515°C). Nebylo tedy překvapením, že veškeré zboží – hlavně poháry - do rána ‚zkolabovalo‘. Naštěstí má sklo tu výhodu, že jej lze nadrtit na střepy, a bez spotřeby dalších surovin (bohužel s výjimkou nutného paliva) roztavit coby novou vsázku. Jediné, co z pátku přežilo, byly placaté medaile.

Coby jeden z prominentních topičů během dne jsem byl opatřen novým úkolem, a to sice hlídat a regulovat teplotu i v tamprovně na oněch kýžených 450°C blokováním či odkrytím jejího vstupního otvoru pro zboží posouváním kusu sibralu, jenž ale neměl dostatečnou plochu na to, aby dokázal překrýt celý daný otvor. Problém ale nyní byl spíše opačný – sklář Milan nařídil zvýšit teplotu v kopně nad 1200°C po dobu dvou hodin, neb se mu jeho sklářský kmen zdál být obtížně zpracovatelný (sklo bylo ‚krátké‘, tedy rychle tuhlo). Teploty bylo dosaženo celkem hladce, Milan zhotovil několik kusů zboží, ale tím více se tamprovna přehřívala, byť byl její vstupní otvor zcela odkryt! Naštěstí bylo takto topeno pouhé dvě hodiny, než bylo rozhodnuto snížit teplotu v peci pro další zpracování vsázky lesního skla oběma Františky a Lukášem na běžné hodnoty. Tamprovna se tak po celý zbytek dne dala udržovat při teplotách do 465 °C, což je ještě přijatelné. Zároveň muset topit i chladit na jednom jediném zařízení, to jsem také činil v daný den poprvé v životě...

Zatímco jsme se s Petrem Voříškem zabývali zajišťováním správného chodu pece, skláři (sem tam i ti rakouští) zhotovovali spíše limitovaný sortiment produktů, ale v mnoha kopiích. I když by se to mohlo zdát nezaujatému divákovi jako nudné, pro odpozorování chování dané podivné roztavené hmoty je pro nováčka patřičný scénář zcela ideální, jako byl i pro mě! Například jsem si všimnul, že alespoň lesní sklo při správném opětovném nahřátí v peci mění barvu ze světle zelené na hnědou, nejspíš jako důsledek kombinace temně rudého žáru se zelenou barvou, diktovanou obsahem železa v materiálu. Již teď vím, že nikdy nebudu stavět vlastní sklářskou pec, či se daným řemeslem intenzivně zabývat. Myslím, že z mé strany aktivně provozované uhlířství, hutnictví a počínající kovářství (kromě mých jiných koníčků) včetně přírodovědeckého výzkumu dané problematiky, na jeden lidský život více než stačí.
I tak je ale krásné učit se novým věcem, a sem tam si do budoucna ‚vyfouknout‘ i nějaký ten další kerblík, či něco mnohem lepšího!

Mezitím co jsme s Petrem pilně topili a skláři vyráběli plánované sklenice a poháry (zhotovení nádherné nádoby jim někdy zabere méně než 10 minut!), se v areálu odehrávaly i patřičné jiné činnosti. Pod taktovkou Věry Fejtové a kováře J. Lokajíčka byl učiněn pokus o hutnění rudy ze Starého Ranska, jenž, dle mých chmurných očekávání, bez patřičné hlušiny selhala úplně stejně jako naše albánská ruda. Na vině je jednoznačně její nevhodné složení, nikoliv lidský faktor. V rámci toho celého by ale byl krajně rozdurděn vrchní hutník Ondřej Merta v Josefově, jenž by, kdyby byl přítomen, příliš neocenil pohled na ještě větší měch, než můj námi používaný model. Ani já jsem nebyl nadšen – jak víme, tlak, diktující vstupní rychlost dmýchaného vzduchu do dyzny kusové pece, je roven síle na plochu. Příliš velké měchy mají příliš velkou plochu a tedy aby vzduch proudil do hutnického zařízení náležitě rychle, musí na něm být o to těžší závaží. Od určité velikosti se dmýchání již ručně zvládnout nedá...

Sekce keramiků nabízela v danou sobotu možnost vytočit si nějaký tvar na hrnčířském kruhu, což bylo oceněno hlavně dětmi přítomných návštěvníků. Zmínění rovněž pekli chléb v patřičné peci. Kovář koval vodvíráky na pivo, sklář s hořákem ve svém stánku zase utavoval korálky, či co. O jídle není třeba mluvit, v pánvích na ohni byly zhotovovány placky. Štěpán, další člen sklářského klanu, dělal své nejlepší pro udání nejen Františkových povedených výrobků, nýbrž i ‚zmetků‘, zmařených hlavně vlivem špatné teploty tamprovny. I některé z nich udal, naštěstí ale ne ten kus, jejž jsem si já již předchozí den zamiloval – ‚skleničku pro různý průměr huby‘. Jedná se o zdeformovanou zdobenou skleničku z lesního skla, jejíž horní okraj je nepravidelnou elipsou. Děti, s malými ústy, tedy mohou pohodlně vypíti obsah sklenice z nejužšího sektoru elipsy o nejmenším průměru. Naopak dospělí s velkou hubou mohou z té samé sklenice pít taktéž, tím, že použijí delší konec eliptického svrchního rantlu. Takoví, jako je zpěvačka Lucie Bílá, musejí použít jednu z nejširších bočních částí okraje nádoby. Prostě unikát!

Opravdový unikát ovšem vznikl rukou sklářských mistrů Františka a Lukáše právě v tento den, a to sice pohár z lesního skla, kdy byl ovšem ještě před jeho opětovným ponořením do pánve kerblík ‚vyválen‘ na fólii zlata. Po vyfouknutí náležité baňky, budoucího kalichu daného poháru, se zlato rozdělilo do mnoha malých kousků v rámci celé stěny, připomínaje přírodní zlatiny tak, jak je lze možno vyrýžovat z potoka. Vznikl tak kus, v němž se obsažené zlato na Slunci třpytí tak jak má, jsa zalito v příjemně světle zeleném skle. Získaný výrobek, alespoň tak to bylo plánováno, měl být vydražen ve 14:00 v neděli, ale až po ukončení přikládání do sklářské pece.

Navečer mě potěšil příchod nádherně vypadající bouře s náběhem na supercelu, jejíž jádro, podsvícené zespoda zapadajícím Sluncem, nás naštěstí zkropilo jen velmi mírně. Ach jo, měl jsem to vyfotit!

Dobrovolně jsem si vzal noční šichtu v rámci topení v peci ze soboty na neděli od 2:00 do 5:00. Překvapilo mne, jak málo pouhé tři hodiny nespaní v neobvyklou dobu člověka vyčerpají. Ano, muselo se přikládat a zapisovat či vnímat, kde je která teplota a to každou čtvrthodinu, ale pokud si člověk nanosí část dřeva dopředu až k topeništi a dokonce si mezitím i odpočine, dřímaje na lavičce u pece, jenž prohřívá bolestivou bederní páteř, zůstane připraven k práci. Tento režim ale nelze provozovat dlouhodobě, tedy po několik dní, jako tomu bylo u mého ne zcela povedeného velkého francouzského milíře v Lotrinsku v roce 2016 (viz. patřičný příspěvek), jejž jsem si zpackal sám. Po pár nocích vstávání každých 40 minut za účelem zapravení propadů důsledkem nesprávného doplňování krále, tedy zkráceně řečeno zápalné šachty v centru milíře na začátku, nutné pro započetí hoření, se člověk nejpozději třetí den dostane do stavu, kdy již nepomáhá ani kafe a mozek není schopen jiného jednání, než sem tam zapravovat hlínu na milíři každou tříčtvrtěhodinu i během dne.

Kolega Petr (avšak nikoliv Voříšek), topící posléze od 5:00 až do rána, přišel o čtvrthodinu dříve nežli měl, což mi zpříjemnilo a prodloužilo spánek pod Věřinou příjemnou peřinkou ve stanu/nestanu, byť tato pro změnu zvrchu navlhla mohutnou rosou.

Nedělní topení ve sklářské peci pokračovalo v duchu předchozího dne, akorát mi přišlo, že Petr Voříšek, opět topící se mnou, nějak příliš často/urputně používá čtyřmetrové hrablo, aby posouval polena až na zadní stranu klenby topeniště, přímo pod kopnu. Dlouhé plameny a saze chrlily ven z pracovních otvorů v kopně i z hlavního ‚odtahu‘. Získával jsem rovněž pocit, že sklářští mistři při pohledu na pec lehce křešou zuby. Ale kdo jsem já, nováček u toho celého, abych se k něčemu vyjadřoval !? A tak jsem respektoval režim tavení Petra, jenž hrablem počastoval vsázku dřeva při každém přiložení každou čtvrthodinu...

Jako obvykle jsem hlídal teplotu v tamprovně a zkoušel ji udržet na optimálních 450 °C, plus mínus 20°C, pravidelně měře i teplotu pánví v kopně i tamprovně patřičným ‚měřákem‘. Po celé dopoledne nebylo možné dostatečně nahřát tamprovnu, teplota nestoupala z hodnoty 405°C. Další podivnost byla, že skláři (František) začali vyžadovat asi o 100°C vyšší teplotu v kopně než v sobotu a projevovali spokojenost, když se tak stalo. To jsem nepochopil – Františkova vsázka byla tatáž jako den předtím. Pozitivní důsledek takového vedení pece bylo zvýšení teploty v tamprovně na pro zboží příjemných 465 °C, a to až do konce přikládání paliva ve zhruba 16:00. Poté byly ‚plackami‘ uzavřeny veškeré pracovní otvory i tamprovna samotná (pomocí sibralu), a nedělní zboží tentokráte ponecháno pomalému chladnutí přímo uvnitř tamprovny až na pokojovou teplotu. Kromě toho jsem byl v závěrečné fázi podroben ‚zátěžové zkoušce‘ na příští akci, kdy byla mistry testována moje výkonnost v rámci přípravy vícero kusů medailí zaráz. Úkony z mé strany sestávaly z odstřižení patřičného množství skelné taveniny stékající z ‚binďáku‘, tedy prosté nahřáté kovové kulatiny obalené skelnou taveninou z pánve, na želízko (silný studený kovový plocháč) pomocí nůžky, na jejíž rozvor mi sotva stačila délka mých krátkých prstíčků (mám všeobecně kratší končetiny). Po jistých mých výmluvách, že mi nůžka tímtopádem nesedí, jsem byl ‚umlčen‘ mistrem Lukášem, jenž mi názorně předvedl, že jeho prstíčky, jsa stejně krátké jako ty moje, daným nástrojem bez problému vládnou. S nůžkou v jedné ruce a štemplem z mosazi v druhé, abych byl efektivnější, jsem odstřihoval kusy skla a ihned poté do nich vlisovával vzor ze štemplu. Po několika dnech pozorování mistrů a jejich práce s pro mě novou hmotou jsem však byl o mnoho klidnější než při foukání kerblíku na začátku akce. Až tak, že to mistry trochu trápilo, byť se vše dařilo. Konečná ‚kadence‘ mé výroby byly tři medaile zaráz, ovšem vzhledem k pohybu binďáku ve stejném prostoru, jako byl ten, kde jsem již manipuloval se štemplem, se sem tam dvě či tři medaile, navzdory absenci ‚barvy‘, bočně slepily k sobě, vytvářeje duplexy až triplexy. Nové poučení pro mě tedy bylo, že dva kusy skla, ač již ‚barva‘ není za denního světla přítomna, na sebe nadále lepí jak Napalm. Toto dokreslilo moji představu o chování dané hmoty, jež mě do budoucna ještě více při práci s daným materiálem uklidní, k radosti mistra Františka. Bylo až paradoxní, že zrovna v neděli téměř žádní návštěvníci nedošli, a tak dražba ‚zlatého‘ poháru z lesního skla neproběhla. Naštěstí se sklo nekazí, a tak snad příště!

Ukončením topení ve sklářské peci, a tím de facto i celé akce, bohužel došlo na nepříjemné řešení toho, jak se dostat zavčas do práce do Vídně. Vzhledem k odjezdům vlaků se jako nejperspektivnější varianta jevil odjezd z Havlíčkova Brodu až teprve v pondělní ráno zhruba v 6:00, s přesednutím v Brně na vlak RegioJetu s odjezdem v 8:48. To mi dopřálo velmi příjemné odpoledne, kochaje se prostředím, v němž jsem strávil několik dní (s večerním posezeníčkem s Věrou), rovněž i další pěknou klidnou noc v přírodě pod peřinkou.

Ráno v 5:30, poté, co jsem sbalil veškeré své věci včetně 'sklenice pro různý průměr huby', dvou mně darovaných krýglů z lesního skla a samotného poháru mistra Františka a Věřin stan, jsem jí byl odvezen na nádraží, kde jsme se rozloučili a já nasednul do patřičného vlaku (výluka Křižanov-Brno již nebyla aktuální).

Co říci závěrem? Krom toho, že jsem prožil několik dní s úžasnými lidmi, jsem se ohledně pro mne nového materiálu - skla - mnoho naučil.

Nejdůležitější poznatky uvádím v seznamu níže:

Stran posledního bodu tedy nejapný vtip:

Co má sklář, pracující u pece, nejméně rád? Když se před něj postaví sklenář a dělá mu tlusté sklo! Hahaha.

Navzdory tomuto ftipu jsem nejen byl mistry obdarován tolika výrobky jako nikdo jiný (včetně osobního poháru mistra Františka), ale zároveň byl jmenován vrchním topičem pro příští rok. To se dobře hodí zejména proto, že si hodlám právě tehdy dát ‚odfrk‘, vykonat dlouhodobě odsouvané akce na sběr minerálů (a rýžování zlata) a hlavně ‚zmizet z radaru‘ společnosti na celý daný časový úsek. Mohu tedy provést i prvotní vysoušení sklářské pece, odehrávající se již od úterý před akcí. Už teď se těším!

Další snímky z akce jsou k vidění v galerii níže.