Když albánský hrdina Skanderbeg na svém stole prostře... Část první - Nečekaný objev

Dne 22. listopadu ráno byly veškeré věci na týdenní pobyt nabaleny v Milošově dodávce a cesta slavnostně započala. S vědomím toho, že pro tranzit omezení stran COVIDU nehrají žádnou roli (tranzit byl povolen všude) a pro pobyt v Albánii žádné restrikce nejsou, jsme v 9:00 ráno v radostné atmosféře opustili Babice nad Svitavou a vydali se na 1400 kilometrů dlouhou cestu na onen vytoužený vápencový vrchol. Všichni zúčastnění byli nadšeni skutečností, že se zase navzdory okolnostem někam jede prožít dobrodružství, některé navíc pozitivně ladila vidina krásných drúz. Kromě Maďarska nebylo nikde po něčem jako kontroly kvůli testům na COVID či jiným omezením na hranici ani vidu ani slechu. Akorát v Maďarsku nás vejlupek, prodávající dálniční známky, ošidil o 17 Eur. První noc, podobně jako noci ostatní, jsme strávili pod širákem, navzdory zimním teplotám klesajícím až k -10°C, budíce se ráno v ojíněném spacáku. Vybaveni dobrým jídlem a slivovicí (Plškovicí) domácí výroby jsme však během snídaně vždy velmi rychle pookřáli.

Druhý den dopoledne se před námi otevřel pohled na Ohridské jezero. Krátce poté jsme překročili hranici do Albánie u jeho břehů poblíž města Prrenjas, za nímž se asi o 20 kilometrů dále nachází odbočka do obce Pishkash, kde jsou mimojiné aktivně provozovány doly na chromitovou rudu, jejíž přítomnost je podmíněna místní geologickou situací. Tato bude ovšem v detailu rozebrána později.

Z obce Pishkash až k vápencové stolové hoře zvané Skanderbegův stůl, tyčící se nad ní jako výrazná dominanta, vede klikatá a strmá cesta, místy sotva sjízdná pro klasická osobní auta. Naštěstí bylo sucho a hezké počasí, a tak jsme o něco později úspěšně zaparkovali na jedné z podezřele vodorovných plošin u hrany soutěsky, v níž se nacházela i vytoužená dutina s kalcity. Zatímco si Pavel s Milošem dopřávali po dlouhé cestě chladné pivo u piknikového stolku, nervózní geolog ihned zmizel v soutěsce, aby již v tento den, který se díky krátkému světlu již chýlil ke svému konci, alespoň lokalizoval, kde se vysněná dutina s krystaly nachází. O čtvrt hodiny později, euforický, třímaje na zemi pod dutinou nalezenou velkou volnou drúzu krystalů, jsem dorazil zpět k ostatním. Ti se mi samozřejmě smáli, kterak jsem z celé situace ‚zkoprnělý‘, jak to nazval Miloš, a nabídli mi též pivo, abych se uklidnil. Další den jsme pomocí různého nářadí získali mnoho krásných vzorků drúz krystalů kalcitu, jež jsme po zbytku pobytu, zpestřeného ještě koupelí v antických termálech vyvěrajících v kaňonu řeky Lengarice, v pořádku přepravili zpět domů. Zdálo by se tedy, že zazvonil zvonec, a pohádky je s úspěchem završený konec.

Vyvstává ale otázka, proč by někdo o této výpravě měl psát příspěvek na stránky spolku, zabývajícího se hutnictvím. Jak může vnímavější čtenář již nyní odtušit, nebyly krystaly kalcitu to jediné, co jsme na Skanderbegově stole našli...

Již při zahájení prvotního průzkumu kaňonu s kalcity upoutala moji pozornost na zemi ležící vrstvička bobulí železné rudy v podobě velmi čistého goethitu (alespoň to jsem si v dané chvíli myslel). Při průchodu soutěskou jsem narazil na haldičky dané suroviny a krátce poté spatřil náznaky mohutné vrstvy na bázi vápencového příkrovu, jenž se ukázala být silným horizontem masivní bobové železné rudy. Hmotnost některých rudních kusů nasvědčovala velmi vysokému obsahu železa. Jevilo se celkově, že tvar soutěsky kopíruje šikmo ložené rozhraní mezi podložními hadci, tvořícími základ horninového sledu, a nadložními vápenci s rudou na jejich bázi. Ve výchozu rudního horizontu pod vápencovou vrstvou byly při pozornějším ohledání zřetelné náznaky bývalých štol, rovněž mnohé útvary v okolí, včetně podivných příliš rovných plošin jako byla i ta, na níž jsme tábořili, napovídaly o lidské činnosti. Toto se ve své celistvosti potvrdilo poté, co jsem prošel soutěskou a zašel za roh vápencové stolové hory čtvercového půdorysu, abych objevil rozsáhlou obnaženou plochu hadce se zbytky rudy tam, kde zjevně vápenec kdysi pokračoval.
Po uzření zbytku vrtu na odstřel a rovněž náznaku reliktů lomových pater na úbočí soutěsky již byla situace zjevná – celá stolová hora Skanderbegův stůl je umělý útvar, vytvořený člověkem za účelem těžby! Jedná se o zbytky nadložní vrstvy vápence, již se vyplácelo za účelem obnažení rudy odstraňovat v její celistvosti jen do té chvíle, dokud její narůstající mocnost neučinila ekonomičtější spíše hlubinnou těžbu pomocí štol. Dle úsudku přímo na místě se tedy jevilo, že je Skanderbegův stůl dolem na železo. Vskutku, i na obě strany od tohoto útvaru, především však směrem na jih k městu Prrenjas, byly vidět podobné lomy, jasně exploatující tentýž rudní horizont na rozhraní vápence a podložního hadce.

No nebylo by krásné časem dokreslit naše dobrodružství tím, že z nalezené rudy zhotovíme čepele nožů pro všechny účastníky výpravy ‚od píky‘, začínaje s nečekaně objevenou rudou? To by bylo nejen krásné, ale až úžasné! Navíc vzhledem k ložiskům chromitu (obsah chromu, niklu a vanadu), vzdáleným sotva pár stovek metrů, bylo pravděpodobné, že daná ruda obsahuje alespoň nějaké stopy těchto užitečných legovacích prvků.

Celý další den jsme tedy věnovali detailnějšímu průzkumu ložiska a sběru rudy. Jevilo se, alespoň v obnažené části rudní vrstvy, že se směrem do hloubky stává čím dál bohatší železem. Rámcově odpovídala situace i charakter rudy tomu, co lze pozorovat v Lotrinsku v případě tamější oolitické rudy, nacházející se v podobě několika horizontů též poblíž rozhraní s jurskými vápenci v nadloží. Jako ona sestávala i albánská ruda z vejčitých či oblých nodulí (hrčí) tmelených dohromady zdánlivě železem chudším pojivem. Na rozdíl od francouzské rudy, v níž ooidy (ony železem bohaté závalky) dosahují maximálně velikosti do 1 milimetru, byl v tomto případě jejich rozsah velikosti od milimetrů až po hroudy rozměru objemné brambory. Se zkušenostmi z Francie jsme rozhodli, že se budeme snažit pokud možno shromažďovat jen ony železem bohaté hrče, nikoliv pojivo, jež je tmelí, neboť obsahuje standardně méně železa, zato srovnatelně fosforu, jenž je pro kvalitu výsledné oceli škodlivý. Na rozdíl od nutnosti již nadrcenou a vypraženou francouzskou rudu za tímto účelem rýžovat stačilo v rámci albánské rudy zkrátka a dobře jen posbírat větší železem bohaté hroudy vyplavené dešti, mnohé s kovovým leskem na povrchu, a zbytek nechat na místě.

Tím však série překvapení zdaleka neskončila... Prvním náznakem toho, že je něco jinak, byl již při sběru spatřený jakýsi zelenkavý odstín materiálu sesbíraných hrud na čerstvém lomu. Těšil jsem se, že tímpádem bude hojně přítomen minerál chamosit či thuringit, v obou případech se jedná o silikáty železa, a daná ruda tak mimojiné poskytne ideální doplněk do našich pokusných sérií taveb jako dodatečný mineralogický typ suroviny. Samozřejmě, opět vzhledem ke zkušenostem z Francie, bylo na místě obávat se navzdory provedené selekci rudy zvýšeného obsahu fosforu, kdy jsme nad otázkou zamezení jeho vstupu do získaného kovu stále nevyhráli. Ale co, alespoň budou pěkné výlevy strusky, když už nic. Již prvotní výsledky analýz daného materiálu ve Vídni však měly brzy náhled na věc zcela změnit...

Ačkoliv to podstatné je vystiženo v textu a ve fotografiích výše, přece jen může zájemce obdivovat krásu antických termálů v kaňonu řeky Lengarice, jenž ještě nebyly zničeny turisty, respektive betonovými paláci pro ně postavenými... Pár snímků vystihujících tuto druhou část naší cesty po Albánii je umístěno v galerii.